Článek
Přesně za půl roku začíná další olympiáda. Sportovní svět se má sejít v Pekingu a můžete vzít jed na to, že se také sejde, protože takové razítko na prestiž si Čína nenechá ujít. Ani kdyby do té doby pandemie vrátila úder. Olympijská politika a olympijské peníze jsou tentokrát ještě vlivnější než obvykle. Zrušit olympiádu nelze.
Některá čínská města včetně pravlasti nákazy Wu-chanu se momentálně nacházejí v lockdownu. Ale to není v tomto světle známka, že situace je kritická a úřady propadají panice. Jen se tím naznačuje, že covid bude v příštích měsících v Číně „zakázán“ stůj co stůj. A nestane se 4. února 2022 překážkou olympiády.
Tím spíš, že máme před očima tokijský precedens. Letní olympiáda sice spadá do „méně příznivého“ období pro šíření viru, na druhou stranu jde o větší akci a větší globální křižovatku než zimní hry. Takže epidemické riziko je na letních a zimních hrách řekněme stejné.
Olympiáda za časů pandemie – že by do února byla celosvětově vymýcena, není pravděpodobné – proběhne v zemi, kde pandemie vznikla. V zemi, která v nejlepších tradicích diktatur tutlala závažné informace – před vlastními občany i před zahraničím. A která před dvěma týdny odmítla plán WHO na další vyšetřování, odkud se koronavirus vzal. (Které je mimochodem zásadní pro to, aby se nemoc dostala dlouhodobě pod kontrolu.)
Olympijské hry v Pekingu se za těchto okolností dají brát i jako tlustá čára za covidovou minulostí. Jako světový pardon za katastrofu, na jejímž nadrobení se na začátku podílel i tamní režim. Budou to velmi, velmi paradoxní hry.
A pak je tu sama o sobě výčitka, že Čína není demokratická. Že to není správná destinace pro olympijskou show. Že takové podniky nevedou k demokratizaci nedemokratických zemí, ale naopak k upevnění jejich statu quo. Příkladem je i letní olympiáda roku 2008: ve své době bylo její přidělení Pekingu vysoce kontroverzní a argumentem pro její uspořádání bylo právě i to, že přispěje ke zlepšení poměrů směrem k demokracii a lidským právům. Jak naivní! Kdyby letos mistrovství světa v hokeji bývalo zůstalo v Bělorusku, Lukašenko by represe rozjel až po něm – to je zhruba výsledek takového přístupu.
Od roku 2008 Čína jednak utáhla domácí šrouby, jednak upevnila své ekonomické a mocenské postavení na světové scéně. Že by tu nemohla být olympiáda, protože Ujgurové, protože Hongkong, protože atd., dnes působí jako námitka nenapravitelných idealistů. Bojkot? Olympijské hry v Číně jsou pro svět fait accompli.
Na hrách v Tokiu teď některé výpravy, například novozélandská, islandská a belgická, čelí kritice lidskoprávních organizací, že se nechávají oblékat čínskými firmami spojovanými s nucenými pracemi Ujgurů (jde o sklizeň bavlny). Využít to k upozornění na útlak menšiny je pochopitelné, pohoršovat se nad tím je oprávněné.
Bohužel, v kontextu příští olympiády v čínské režii a s generálním tajemníkem ÚV KSČ na tribuně působí kritika garderoby jako marginálie. Připravme se na to, že původ načesané bavlny, již bude oblékat ten který závodník, nám bude muset být při olympiádě v Pekingu poněkud lhostejný. Jinak bychom se upohoršovali. Očekávané důvody k pohoršení budou o dva řády vyšší. A výmluvnější.
