Článek
Po dlouhém mediálním půstu promluvila k národu v neděli hlava státu. Nezaznělo dohromady nic překvapivého. Infantilní pošťuchování s předsedou Senátu kvůli tchajwanské cestě se snad už ani nepočítá, reakce na ostatní zahraniční události byly předvídatelné, ba možná méně provokativní, než by bylo možné očekávat.
Jedna krátká pasáž rozhovoru však bez významu nebyla. Ta, když Miloš Zeman celkem jednoznačně odsoudil záměr Babišovy vlády snížit příjmovou daň na 15 procent.
Připomeňme, že ten nápad v navržené podobě už kritizoval snad každý, kdo má s hospodářskou politikou státu něco společného. Kromě různých ekonomů z komerční a akademické sféry se proti zrušení superhrubé mzdy a jejímu nahrazení 15procentní sazbou daně ze mzdy hrubé postavila i Národní rozpočtová rada, guvernér centrální banky Jiří Rusnok a naposledy také Nejvyšší kontrolní úřad. Tato instituce sice nemá makroekonomickou a fiskální analýzu na prvních příčkách své agendy, ale jako strážkyně nakládání s veřejnými penězi se občas zabývá i státním rozpočtem a jeho připraveností na horší časy.
To jsou ale všechno instituce, které Babiš dokáže před svými voliči shodit jako škarohlídy nakloněné opozičním stranám, kteří nepřejí jeho vládě, aby provedla zemi bezprecedentní krizí k prosperitě.
Odpor Pražského hradu je z trochu jiného soudku. V Miloši Zemanovi měl Andrej Babiš ve většině případů pevného spojence.
Výjimky z tohoto pravidla tvoří okamžiky, kdy se Zemanovi zachce připomenout sobě i zbytku scény, že je nejvyšším ústavním činitelem a že mu jako takovému náleží na politické šachovnici důležité místo. Proto se rozehrávala tahanice o jmenování ministra zahraničí na samém počátku fungování dnešní vlády, proto prezident chystal vládě horké chvilky v zahraniční politice vyjádřeními o novičoku, proto čas od času vnucuje vládě své ekonomické vlhké sny, jako je zrušení dotací obnovitelných zdrojů nebo kanál Dunaj-Odra-Labe. Ten se dokonce pro potěchu hlavy státu dostal i do vládního Národního investičního plánu, i když jenom do předmluvy.
S odporem proti momentální babišovské představě o příjmových daních to bude zřejmě podobné. Prezident má samozřejmě teoretickou možnost příslušný zákon vetovat a dobře o tom ví, stejně jako Andrej Babiš ví, že to prezident ví. Že by k tomu nakonec došlo, je nepravděpodobné, ale dá se očekávat, že prezident bude přednášet své argumenty a premiér bude nucen na ně reagovat. Nakonec se prezidentův podpis pod daňové změny za něco zobchoduje – v lepším případě budeme vědět za co.
Pro Babiše to bude nepříjemné, protože prezidentovy argumenty jsou v tomto případě zcela racionální – jejich těžiště tvoří obří, zhruba 80miliardová strukturální díra v rozpočtu, o níž i ministryně financí bezelstně přiznává, že netuší, jak ji zalepit. Na rozdíl od mnoha institucí, o nichž už jsme se zmínili, ale Babiš prezidenta nemůže označit za skrytého agenta opozice a tím jeho argumentaci odbýt.
Zeman si řekl o pozornost a Babiš bude nucen mu ji poskytnout. Při tom bude muset také poodkrýt karty a nejen prezidentovi jasněji vysvětlit, z čeho se takový výpadek příjmů zaplatí. A bude to chtít lepší odpovědi, než nabídla ministryně Schillerová. Pokud je pravda, že se uvažuje o rozsáhlých změnách v daňových slevách a výjimkách, může Babiš najít s prezidentem snadno společnou řeč. O rušení různých výjimek mluví Zeman také už léta. Babiš o tom ale zjevně nechce mluvit moc nahlas, protože se to před volbami prodává hůř než snížení daňové sazby.
Prezidentovo kverulantství by tentokrát mohlo pomoci vnést trochu světla do vládního návrhu, který je bez dalšího vysvětlení skutečným hazardem s českým hospodářstvím. A pak že nemůže být někdy také k užitku.
