Článek
Čtvrteční vystoupení první dámy na Pražském hradě bylo nečekané. Naopak bylo zcela očekávatelné, že nevnese sebemenší jasno do několikadenních spekulací o zdravotním stavu prezidenta republiky. Ivana Zemanová sdělila, že její muž je nemocen a že jeho léčba si vyžádá čas. Požádala o toleranci a zdrženlivost při shánění informací, spekulace o zdravotním stavu Miloše Zemana označila za „minimálně neetické“.
Lidsky šlo o naprosto pochopitelné sdělení. Jen kdyby na něm nebyla tolik znát režijní ruka provařené hradní kamarily, která se využitím prezidentovy rodiny rozhodla podepřít svůj nepřijatelný přístup k informování veřejnosti. Ve skutečnosti první dáma sdělila veřejnosti informace zcela osobního charakteru, o které nikdo soudný prezidentský úřad nikdy nežádal. Že si milující manželka nemocného přeje, aby se její muž uzdravil, je přirozené a nikdo si ani na vteřinu nemyslel, že by tomu mohlo být jinak. A také – ošklivě řečeno – se na to nikdo neptal. Protože lidský rozměr prezidentovy nemoci je čistě soukromou věcí, do níž nikomu nic není.
Informace, které hradní klika úředníků placených z veřejných peněz veřejnosti dluží, se týkají jen a pouze ústavního rozměru současné situace. V podstatě jde o prosté sdělení, zda nemoc ohrožuje nebo může ohrozit prezidentovu schopnost vykonávat úřad, případně o časový výhled, v němž bude možné po ověření účinnosti léčebných postupů takovou informaci sdělit. Nic víc. Nemusíme znát diagnózu, nemusíme znát postup léčby a už vůbec nemusíme znát pacientův jídelníček.
Tu jedinou žádoucí informaci má sdělit Kancelář prezidenta republiky, opřená o autoritu ošetřujícího lékaře nebo ještě lépe lékařského konzilia. Pokud by hradní úředníci byli ochotni tuto informaci sdělit, nevznikaly by ani novinářské články postavené na anonymních zdrojích, ani fantasmagorické a nevkusné spekulace na sociálních sítích. (Dobře, ty by nejspíš vznikaly i tak, ale v menší míře a táhly by na sebe mnohem méně pozornosti.)
Součástí každého léčebného postupu je i prognóza dalšího vývoje. Proto lékaři říkají věci jako „tenhle lék berte týden, a kdyby se to nezlepšilo, tak zase přijďte“. Že prognóza existuje i v prezidentově případě, je jisté. Kdyby se Hrad byl ochoten podělit o základní informace, byl by na komunikační frontě mnohem větší klid.
Vstup první dámy do této informační situace naopak nebyl vůbec nutný, a jestli k němu pánové Ovčáček a Mynář Ivanu Zemanovou jakkoli tlačili, jen aby „obhájili“ a rozšířili své mlžení, je to mimořádně nechutné.
Mimořádně nechutné je také papalášství, s nímž hradní kancléř pašuje bez vědomí lékařů návštěvy k prezidentovi. Šéf Sněmovny Radek Vondráček se ve čtvrtek stal vědomým aktérem celé frašky, když se nejprve v rozporu s nemocničním systémem vetřel na Zemanův pokoj, aby pak obvolával redakce, mával podepsaným papírem a dělil se o dojmy.
„Nežádoucí událost“, jak nemocnice označila Vondráčkovu návštěvu, představuje celkem závažné porušení nemocničního systému péče o pacienta. Společnost všeobecného lékařství České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně definuje nežádoucí události jako „události nebo okolnosti, které mohly vyústit nebo vyústily v tělesné poškození pacienta, kterému bylo možné se vyhnout“. Dále jsou podle odborné společnosti za nežádoucí události považovány i případy, „kdy poškození pacienta je pouze psychické či socioekonomické, a také případy, kdy poškozeným je poskytovatel zdravotních služeb“.
Nemocnice obecně, a elitní zařízení jako ÚVN obzvlášť, věnují systémové ochraně pacientů a prevenci nežádoucích událostí – od pádů z lůžka po bezpečnostní incidenty – extrémní péči, procházejí kvůli tomu složitými akreditačními procesy a sázejí na to vlastní pověst.
Přistupovat k těmto pravidlům ve stylu osvětimanské zabijačky je arogantní. A zatímco pacienta takový přístup poškozuje potenciálně, tak nemocnici samotnou poškozuje zcela reálně. Courání neohlášených návštěv po chodbách oddělení intenzivní medicíny je z hlediska zajišťování bezpečnosti pacienta průšvih jako Brno. A to i navzdory tomu, že si asi všichni umíme v hrubých rysech představit, jak věc v režii Vratislava Mynáře probíhala. Proto ono ostré prohlášení ze strany ÚVN a nutnost interního prošetření.
Jediné štěstí je, že ještě zhruba 14 dní lze šílené postupy hradních úředníků vnímat jen jako pokračování obvyklých postupů. Ty jsou určeny primárně nikoli ke sdílení informací s veřejností, ale k systematickému provokování té části společnosti, která měla podle představ Hradu ještě dva roky „držet hubu“, jenže nečekaně promluvila ve sněmovních volbách. Jednání o nové vládě i o sněmovních funkcích mohou bez problémů probíhat i bez účasti prezidenta, jehož účast ústava vyžaduje až po ustavující schůzi nové dolní parlamentní komory. Bez tradičního „pověřování sestavením vlády“ se pro jednou můžeme obejít.
Do té doby má pan prezident čas na odpočinek a nabrání sil. A jeho okolí na přemýšlení o tom, zda alespoň vážná nemoc hlavy státu nemůže být důvodem pro změnu komunikační strategie. Přejme Miloši Zemanovi špičkovou péči, brzké uzdravení, co nejvíce sil a co nejméně jurodivých úředníků, kteří se soudě podle jejich skutků a slov stále častěji pohybují na samé hranici příčetnosti.
