Komentář: Přestaňme plakat nad učitelskou almužnou

Vděčným základem pro vášnivé veřejné diskuse je zveřejňování průměrných učitelských platů. Část veřejnosti vnímá učitelské platy jako neúměrně vysoké, část jako neúměrně nízké a učitelé obvykle považují zveřejňovaná data za nesmyslně spočítaná.

Každopádně ti, co bijí na poplach a mluví o učitelích jako o chudých kostelních myších či lidech žijících z almužny, prokazují učitelské profesi medvědí službu.

Ke komentáři mě inspirovaly dva tweety. Šéfredaktorka E15 Tereza Zavadilová před časem srovnávala platy nastupujících učitelů se mzdami začínajících novinářů.

Komentátor Seznam Zpráv Martin Čaban ukázal na země s nejvyššími a nejnižšími platy učitelů v OECD.

Každý z nich popisuje učitelské platy z jiného úhlu, je však zjevné, že hodnocení učitelů řeší i novináři, kteří se jinak vzděláváním primárně nezabývají. Podívejme se proto na některá čísla.

Pravidelně vycházejí statistické údaje o příjmech učitelů ve školách. Ty obvykle rozpalují učitele doběla. Zdaleka ne každý totiž na své pásce vidí statistiky předkládaných čtyřicet tisíc hrubého. Posun průměru směrem nahoru je způsobený tím, že průměrný věk učitele na jednotlivých stupních škol přesahuje 45 let – a s dvaceti lety praxe, osobním ohodnocením, třídnictvím či odměnami za zapojení do evropských projektů už je 40tisícový měsíční průměr reálný. Vyšší plat je ovšem v případě učitelů vykoupen dalšími aktivitami – schůzováním, tvorbou mnoha vzdělávacích dokumentů či další administrativou.

Snad nejoblíbenějším porovnáním v debatách o platech učitelů je náborová kampaň Lidlu. Opomíjí se ale mimo jiné skutečnost, že německý diskont platí svým lidem z celé branže nejlépe. Prodavači v jiných supermarketech berou o dost méně, ještě méně berou lidé ve vesnických koloniálech. Takže opravdu zdaleka ne každý prodavač v Česku má vyšší plat než učitel.

Realističtější je porovnání příjmů učitelů s ostatními vysokoškolsky vzdělanými pracovníky. Začínající koncipient si v průměrně velké advokátní kanceláři přijde na 25 tisíc korun, podobně jsou na tom absolventi v dalších soukromých firmách. Začínající učitel však na výplatní pásce uvidí částku blížící se 30 tisícům hrubého. Například archeologové po dvaceti letech praxe dosáhnou na 27 tisíc a herci v městském divadle na 25 tisíc hrubého. Podobně nízké platy mají archiváři, lidé v sociálních službách jsou na tom platově často ještě hůře.

V regionech s vysokým podílem práce v montovnách a s nízkými nájmy jsou proto učitelé považováni za hvězdy místního sňatkového trhu. V Praze je samozřejmě situace jiná. Ale zase – vzhledem k místnímu nedostatku učitelů jsou zde i špatní a nemotivovaní učitelé, pokud nespáchají během výuky přímo trestný čin, ze školy fakticky nevyhoditelní. Což v době ekonomické krize není v hlavním městě zanedbatelný benefit.

Šéfredaktorka ekonomického deníku E15 ve zmíněném tweetu trefně upozornila, že její podřízení mají méně než učitelé. Problém ale je, že její talentovaní kolegové se mohou, pokud mají patřičné výsledky, postupně mzdově vyšvihnout. To ve školství vzhledem k platovým tabulkám založeným na věkovém automatu prakticky nejde.

Absolvent bez praxe je schopen si v soukromém sektoru během dvou let sáhnout na dvojnásobek mzdy, pokud má štěstí a pokud se snaží. Ve škole ovšem bude mít tvořivý začínající učitel vždycky nižší plat než jeho nejlínější starší kolega – prostě proto, že „mladej“ má málo let praxe.

Je fakt, že v porovnání s kolegy z vyspělých zemí čeští učitelé nejezdí v „audinách“ a nedosáhnou na byt se dvěma koupelnami. Neznamená to ale, že si čeští učitelé nemohou dovolit průměrnou českou dovolenou a že se nezmohou na víc než na deset let starou fabii.

K tomu je nutné zmínit komentář dokumentaristy Ivo Bystřičana Z lásky k dětem pod stejnou tabulkou, kterou sdílel ve druhém citovaném tweetu Martin Čaban. Protože na rozdíl od montérů, řemeslníků, zdravotních sester či programátorů učitel prostě nemůže přijet z Mongolska. Pokud chceme, aby se našim dětem dostalo co nejlepšího vzdělání, nesmíme na učitelích šetřit. Zároveň musíme umožnit ředitelům škol, aby své lidi neodměňovali podle tabulek, ale podle vzdělávacích výsledků.

To všechno platí. Kdo ale tvrdí, že učitelé jsou chudáci, ten vzdělávání fakticky škodí. Učitelé v žádné platové mizérii nejsou a neustálé nářky o chudých kostelních myších odrazují talentované středoškoláky, kteří třeba nemíří na soudcovské platy, ale chtějí v pohodě vyžít a mít zároveň skvělou a smysluplnou práci. Výše učitelských platů je jen jedním ze strategických rozhodnutí, která je třeba učinit, aby se před naše děti postavili ve třídách ti nejlepší.