Článek
Svátek Všech svatých mají v kalendáři v Polsku, na Slovensku, v Rakousku, v některých spolkových zemích Německa a taky v Maďarsku, ve Francii, Itálii, Belgii nebo Slovinsku. Jde o svátek, který je našemu kulturnímu prostoru očividně vlastní.
Jestli – většinou příležitostně, tedy pokud vůbec – vzýváme své křesťanské kořeny, tak tady je jeden jako vyšitý. A co my na to? My nic, všedně pracujeme, neslavíme.
A skoro nikoho to nepálí. Nový průzkum zjistil, že jen 15 procent Čechů a Češek o Všech svatých vůbec ví, za státní svátek by 1. listopad doporučil každý desátý. To je pak těžké, když chybí poptávka. (Samotná poptávka po dalším dni volna nechybí nikdy; navíc, když se nabízí atraktivní fúze s 28. říjnem.)
Nejde o to, že by svátků bylo málo. Na tom nejsme v porovnání s okolím nijak zle. Což je v zemi, kterou podle evropských statistik obývají nadprůměrně upracovaní lidé, zvlášť důležité.
České slavení je ovšem hodně světské. A tomu odpovídá i kalendář. Ani jeden svátek nemá v názvu slovo „svatý“. A dopustit to, to by zřejmě dost lidí vnímalo jako svatokrádež naruby.
Což se ukázalo i před lety, kdy parlament s vypětím všech sil schválil nový státní svátek 28. září. Napřed ale kompromisně z názvu vypustil svatého Václava. Zůstal jen Den české státnosti.
Církevní a světské svátky se u nás ve velkém, napříč společností, prolínají jen o Vánocích a Velikonocích. Ano, jsou tu ještě 5. a 6. červenec, ale ty většina národa „slaví“ prostou rekreací.
Zaparkovat za těchto okolností do kalendáře ještě svátek Všech svatých se jeví jako utopie. Nemluvě o Letnicích, Božím těle nebo Nanebevzetí Panny Marie, což jsou jinde běžné státní svátky, na které nenarazíme zdaleka jen v proslule katolickém Polsku.
Na papíře odluka církví od státu zatím neplatí, ale v seznamu svátků jsme se s ní vypořádali. Tady čtyřicet let komunismu odvedlo důkladné dílo.
Na den Všech svatých pochopitelně připadal zákonný svátek za první republiky (od roku 1925), další zákon o státních svátcích platil od roku 1946, Všechny svaté zrušili až komunisté v roce 1951. (Rok před tím, než Antonín Zápotocký v legendárním projevu vytrejdoval Ježíška za Dědu Mráze.)
Čím odtažitější bývají pro tzv. průměrného Čecha svátky jako náboženský rituál, tím spíš tíhne k těm, které mu připadají autentické. Tak jako Čarodějnice a Halloween (že je odvozený od Všech svatých, je v tomto ohledu vedlejší.)
Jestli průzkum nelže, a proč by měl, tak Halloween zná neuvěřitelných 99 procent z nás. Napřesrok možná splníme plán na sto.
Skoro polovina Čechů pěstuje i nějaký halloweenský zvyk, nejčastěji vyřezávání dýní. Je to milé, vypadá to strašidelně, líbí se to dětem a tak dále. Vůbec nic proti, žádná zapšklost a pohled úkosem, jen ať se Halloween živě slaví, když jsme ho objevili, respektive nám ho zprostředkoval showbyznys a marketing.
Ale nezmohli bychom se vedle toho i na něco duchovnějšího?
Pak je tu praktická stránka věci. Památku zesnulých si podle průzkumu připomínají čtyři pětiny lidí a bylo by rozumné jim na to poskytnout klid a čas. A k tomu jinde slouží i svátek Všech svatých, který Dušičkám předchází.
Anebo ještě úplně světský detail: Když v sousedních zemích mají svátek, platí zákaz jízdy kamionů. Nebylo by jednodušší, kdyby se Česko svátečně přizpůsobilo, aby se auta nemohla hromadit u nás?
