Článek
Nešlo jen o bezprecedentní výši podpory dosahující 4,7 procenta evropského HDP, tedy 750 miliard eur, které se přidají k sedmiletému fiskálnímu rámci ve výši 1,1 bilionu eur. Hlasitá diskuze se vedla nad poměrem mezi dotacemi a půjčkami v podpůrném balíku. Dohoda mezi státy EU nakonec vznikla, teď ji čeká schvalovací kolečko ve všech národních parlamentech.
Kritiku zatím nechme stranou. Klíčové je, že je připraven společný plán na restart unijních zemí po krutém zásahu pandemií. Přes všechny možné výhrady platí, že společný postup je mnohonásobně lepší než nekoordinovaná pomoc, jež zvýhodňuje firmy z jedné země před jinými. Firmy, které se mohou opřít o odpovědný a střídmý stát typu Německa, se samozřejmě i tak mohou spolehnout na štědřejší státní pomoc než firmy ze slabších ekonomik. Důležité ale je, že střídmost nebude potrestána.
O dotace i půjčky bude moci požádat kdokoli z členské země EU v rozsahu vyjednaného národního přídělu. Nejvíce peněz získají Španělsko a Itálie. Slabé ekonomiky a tamní firmy a domácnosti dostanou šanci podílet se aktivně na budování modernější a odolnější ekonomiky za výrazně nižších nákladů a rizik. Bez pomoci ze společné „kasy“ by byly odkázány na chudé a drahé národní zdroje.
Samozřejmě že by bylo lepší, kdyby o společné prostředky bojovaly mezi sebou v poctivém konkurenčním boji všechny evropské firmy bez ohledu na národní příslušnost. Jenže to je přece jenom při současné konstrukci EU čirá „mission impossible“. Nebo chcete-li zbožné přání.
Nicméně jeden zásadní posun byl učiněn: společný dluh a posun k meziunijním rozpočtovým transferům. Tím byla překročena pomyslná červená linie. Do covidové krize něco neprůchodného. Zda to znamená nakročení k federalizaci a fiskální unii jako silné protiváze ke společné měnové politice ECB, ukáže až čas.
Nicméně i známý kritik eura a eurozóny Martin Wolf, komentátor Financial Times, přiznává, že lepší řešení než hlubší integrace EU není. EU by se měla pokusit napravit své „nenormální, nesourodé“ uspořádání.
Na společný dluh a jeho čerpání bude dohlížet nejen Evropská komise, ale hlídat se budou i jednotlivé státy navzájem. Takzvaná šetrná čtyřka (Dánsko, Rakousko, Holandsko a Švédsko) si prosadila podmínky záchranné brzdy, podle níž jedna jediná země může napadnout čerpání a průběh pomoci.
Poskytnutí pomoci formou půjček také vyslyšelo liberálnější hlasy, které už dlouho volaly po omezení dotací. Půjčky jsou vratné a mají své náklady – každá firma si musí propočítat, zdali se projekt, na který si půjčuje, opravdu vyplatí. Nebude připravovat projekt jen pro dotaci samu. Taková věc už dává smysl i za cenu společného zadlužení zemí, které navíc vznikne jen a pouze tehdy, bude-li společný dluh levnější než ten národní. V opačném případě by totiž nedávalo smysl takový úvěr čerpat.
Přesun prostředků od dotací k účelově vázaným půjčkám má samozřejmě i své oběti. Některé programy včetně investičního programu InvestEU či výzkumného programu Horizont nebo také dotace na podporu zdraví a solidarity byly krutě seškrtány. Rabaty, tedy úlevy čistým plátcům do rozpočtu EU, zůstaly. Nizozemsku se dokonce zvýšily. Je to kompromis, výsledek tvrdého vyjednávání.
Nesmíme opomíjet, že Evropská unie bude vždy tak silná, jak silný bude její nejslabší člen. Česko je součástí EU a prosperita Unie by nám měla ležet na srdci. Už jen z toho pragmatického důvodu, že s Unií budeme prospívat i my.
Příslib společného postupu a koordinace je to, co na této dohodě oceňuji nejvíce. Koronakrize ukázala, že hra na vlastním písečku, nekoordinované zavírání hranic či omezování vývozu zdravotnického materiálu přinese víc problémů než užitku. Koordinovaný boj proti rizikům všeho druhu, a to nejen proti zákeřným nemocem, může Evropu učinit silnější a zvýšit její ekonomickou a politickou váhu na mezinárodním kolbišti.
Pro Česko je evropský fond obnovy příležitostí, jak si zlepšit pověst. Zatím máme image země, která v rychlosti a čistotě čerpání eurofondů zrovna neexceluje. Teď před námi leží nabídka prostředků v objemu 11 procent roční produkce české ekonomiky pro následující tři roky. To je velkorysá částka. Dokázala by ulevit státnímu rozpočtu, skrze který se vláda pokusila ve jménu záchrany vypnuté ekonomiky utratit peníze v hodnotě až 20 procent HDP. Nutno dodat, že ke konci července je tento příslib splněn z jedné desetiny.
Zda evropské dotace a půjčky pomohou restartovat ekonomiku, o tom rozhodne připravenost státu a firem a schopnost přijít s věrohodnými projekty, které obstojí před ostatními členy EU a budou realizovatelné když ne ihned, tak velmi záhy. Je na státu, aby připravil plán restrukturalizace ekonomiky, modernizace její struktury. Na tento plán pak musí navázat konkrétní projekty. Myslím, že víme, co naše země potřebuje. Investice do fyzické infrastruktury a modernizaci železničních tratí včetně jejich chytrého zabezpečí na nejvyšší úrovni. Investice do zdravotnictví, do vzdělání, do informačních technologií i sociálních služeb. Před námi stojí také závazky týkající se ochrany klimatu a s ní související tlak na změnu energetického mixu. Na tuto oblast EU plánuje věnovat až třetinu prostředků. Přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku nebude v žádném případě levný.
Pokud nedokážeme využít maximum nabízené pomoci, bude nás to stát miliardy korun, ale také pracovní místa a příležitosti. V této souvislosti není dobrou zprávou, že se Česku zkrátily na polovinu zdroje na útlum uhelných elektráren ve Fondu spravedlivé transformace.
Tyto peníze a nakonec i mnohé další ale můžeme získat z jiných „šuplíků“ fondu obnovy. Musíme ale připravit smysluplné projekty, se kterými si v Bruselu neušijeme z ostudy kabát.
