Článek
„Rouškovné.“ Ministryně Maláčová kroutí hlavou nad otázkami, kde na příplatek k důchodům vezmeme, premiér Babiš mluví o závisti a twitterová a facebooková bublina si radostně sdílí citát Margaret Thatcherové: „Problém socialistů spočívá v tom, že jim nakonec dojdou i peníze druhých lidí.“ Společnost, která byla rozdělená už roky před tím, než pacient nula ve Wu-chanu vůbec pomyslel na to, že si dá netopýra, opět dostala příležitost se do sebe pustit hlava nehlava.
„Kdo to bude platit? Vždyť na to ta dnešní mladá generace úplně dojede! Babiš si jen kupuje voliče!“ - „Ale ti důchodci si to přece zaslouží! Celý život dřeli, mají na to nárok!“
Do určité míry lze i pochopit, proč Maláčové tahle debata přijde plytká a zbytečná. Všichni důchodci si opravdu zaslouží důstojné stáří a prožít důchod v co nejlepším životním standardu. Ale bohužel, dobrou kvalitu života vám nezajistí jednorázový příspěvek, i kdyby to místo pěti tisíc bylo deset. Ba naopak, pakliže jste důchodce, který pobírá příspěvek na bydlení, může i takto štědrý dar být nakonec danajský.
Ani jízdné se slevou 75 % (nebo úplně zadarmo) vám nebude nic platné, pakliže onemocníte a nebude tu skoro nikdo, kdo by se o vás staral, protože prostě není dostatek zdravotnického personálu. Proč má vláda pocit, že lidé raději chtějí jednorázově hezkou sumu peněz než kvalitní služby ve formě zdravotní péče, dostupného bydlení, v případě mladších generací lze mluvit i o školství, digitalizaci, atd.? Skutečně jsme tak moc materiálně orientovaní?
U koronavirové krize někteří předpovídají, že bude nejhorší krizí od druhé světové války. Před časem vyšel ve Frankfurter Allgemeine rozhovor s Bertholdem Mariou von Stauffenbergem, jehož otec v roce 1944 spáchal neúspěšný atentát na Hitlera. Na otázku, jak hodnotí dnešní dobu a společnost, odpověděl: „Osobně věřím, že se nám prostě daří až moc dobře… kdo ještě ví, jaké to je, když se člověk má opravdu špatně? (…) Nedovedou si představit, že nemají žádnou dovolenou, během které mohou jet do zahraničí, kde si mohou koupit, co chtějí… Opravdová nouze, taková, kde si všichni musí pomáhat, už není představitelná.“
To samozřejmě nemá být nějaký argument pro to, abychom se najednou všichni vrátili na stromy a dobrovolně žili jen o vodě a chlebu. Ale rozhodně stojí za to se nad Stauffenbergovým názorem zamyslet. Obzvlášť pokud se debata stáčí i takovým směrem, že důchodci budou za příspěvek od státu nakupovat dárky pro vnoučata. Nebo pamatujete na březnový návrh ČSSD, že přispěje každé rodině 1000 korun na tuzemskou dovolenou?
Nepochybně lze argumentovat, že pro dobrý běh ekonomiky je třeba, aby lidé utráceli, ale co je základní spotřeba a co už spíše luxus?
Chceme se mít dobře a chceme si dopřát i dovolenou nebo něco navíc, to je pochopitelné a není třeba se za to stydět. Jenže jakmile uvažujeme téměř výhradně v dimenzích peněžních částek a věcí, které si za ony peníze budeme moci koupit, není divu, že politici pak budou nabízet především to. Protože politici jsou odrazem naší společnosti. Tudíž to nejmenší, co můžeme udělat, je začít sami u sebe a zamyslet se, co vlastně opravdu chceme pro svoje prarodiče, rodiče, děti…
A já v rámci debaty o rouškovném a toho, jaké mezigenerační války v jejím kontextu opět vzplály, říkám, že si přeji solidární společnost, kde k sobě lidé budou přistupovat s respektem, jako k sobě rovným, a průpovídky typu „generace dnešních důchodců volí špatně, pořád přemýšlí jak za komunismu, musíme holt počkat, až vymřou“ nebo „ti mladí ještě nevědí nic o životě ani o politice, ať si něco odžijí, vychovají pár dětí a pak ať něco říkají“ v ní prostě už nebudou mít místo.
