Komentář: Potěšit soupeře, urazit spojence. Česko inovuje diplomacii

Události se teď na Česko valí, jak říkával Jiří Voskovec, ve žvancích. Uplynulý týden patřil obecně k těm velmi rušným a ve svém závěru k nejrušnějším vůbec. Během několika dnů jsme se ocitli v diplomatické přestřelce s Ruskem a dokázali jsme si neomylně a důkladně podkopat vlastní pozice jak na Východě, tak na Západě. Zdálo by se, že tolik záškodnické práce se ani nedá za týden stihnout, jenže málo platné – ve střelbě do vlastní nohy je současné Česko světová extratřída.

Na východní frontě samozřejmě zcela neomylně zapracoval prezident Miloš Zeman. České obranné řady tam solidně pročísla už palebná příprava, kterou odpracoval v pondělí předseda vlády Andrej Babiš svými slovy o „útoku na zboží“, za něž se později omluvil.

Nicméně předpolí pro prezidentský šturm na české diplomatické pozice bylo připraveno a Miloš Zeman jej zcela neomylně využil. A naplnil ruská média svým projevem a následným rozhovorem pro CNN Prima News, v nichž svému, ale zejména ruskému národu ochotně vysvětlil, že útok agentů na Vrbětice je jen „vyšetřovací verzí“, zhruba stejně pravděpodobnou jako „neodborná manipulace s výbušným materiálem“. Načež neopomněl zdůraznit, že je nutné celou věc vyšetřit „padni, komu padni“, ale že celé vyšetřování je „de facto teprve na začátku“.

Jelikož vrbětický policejní spis ani zprávy tajných služeb nejsou veřejné a prezidentova slova lze jen stěží ověřit, jde ze strany Pražského hradu o krásný příklad informační mlhy, za jejíž kvalitu by se nemusel stydět ani vodník Kebule.

Asi není potřeba dodávat, že v situaci ostrého česko-ruského diplomatického konfliktu to není Česká republika, komu vyhovuje zamlžení veřejného prostoru a kakofonická zahraniční politika hovořící jednou ústy premiéra o „bezprecedentním teroristickém útoku“ a podruhé ústy prezidenta o „vyšetřovací verzi“.

Ovšem ani na západní frontě nebyl o víkendu klid na kloudnou diplomatickou přípravu. Do zdejší české snahy získat co možná nejsilnější podporu a výrazy solidarity od evropských partnerů hodil velmi úspěšně vidle pro změnu premiér Andrej Babiš. Evropská komise totiž v pátek zveřejnila konečnou auditní zprávu o Babišově notoricky známém střetu zájmů zakrytém notně děravým fíkovým listem, pro nějž se vžil název „lex Babiš“.

A protože premiéra bohužel o zveřejnění auditu někdo neprozřetelně informoval, spustila se Babišova automatická protibruselská litanie. „Není možné, aby tady nějaký druhořadý úředník na základě udání a mafiánských způsobů Pirátů organizoval tyhle audity,“ zní Babišovo stanovisko. „Evropská komise a její auditoři tady drze vykládají české právo,“ zuří premiér a završuje celé vystoupení tím, že jde o „džihád proti Babišovi“.

Tento Babišův tón není stejně jako sama auditorská zpráva ničím zásadně novým, nicméně v současné situaci vypjatého sporu s Ruskem, v němž by se nám hodila každá ukázka solidarity ze strany evropských partnerů, je mimořádně hloupě načasovaný. Protože ty peníze, které podle auditorů neoprávněně čerpaly firmy z Babišových svěřenských fondů, jsou především penězi německých, francouzských, italských, nizozemských, rakouských či švédských daňových poplatníků.

Jestliže lídři těchto zemí přistoupí na Babišův výklad světa, v němž se celá Evropa v čele s auditním orgánem Evropské komise spikla v protibabišovském „džihádu“, bude vše celkem v pořádku. Ale pokud by této verzi náhodou neuvěřili, bude pro ně český premiér spíš šíbrem, který využil děravého zákona o střetu zájmů, aby si jeho firmy sáhly na dotace, na něž podle evropských standardů neměly nárok. A přetrhnout se se solidárními gesty vůči takovému partnerovi, to by se domácím voličům celkem těžce vysvětlovalo.

Nemluvě o tom – a tady vstupuje na západní scénu i prezident – že se poměrně těžko dělají vypjatá solidární gesta vůči zemi, která rozpoutá diplomatickou válku s velmocí kvůli „vyšetřovací verzi“.

Samozřejmě lze vnímat rozdíl mezi Babišovým kverulantstvím a vnitřními rozmíškami kvůli dodržování unijních pravidel na straně jedné a agresivním útokem cizí mocnosti na území členského státu na straně druhé. Nepochybně lze zaujmout tvrdý postoj k problému prvnímu a silně solidární postoj k problému druhému. Vyžadovalo by to ale od klíčových evropských lídrů koňskou dávku velkorysosti, kterou nikdo z nich není povinen aplikovat a před vlastními domácími voliči obhajovat. Proto lze očekávat, že kvůli auditu a především kvůli Babišově reakci nebude vlna evropské solidarity a součinnosti ve vrbětické kauze tak silná, jak by mohla být, kdyby se premiér alespoň tentokrát udržel a nadávky směrem do Bruselu si odpustil.

Sečteno a podtrženo, týden po propuknutí největší diplomatické roztržky za dlouhá léta má Česko notně pokaňhanou pozici jak vůči svému soupeři, tak vůči spojencům, to vše dílem vlastních politických představitelů. Skoro se chce parafrázovat známý výrok: S takovými ústavními činiteli – kdo tu vůbec potřebuje nějaké nepřátele?