Článek
Letošní pětasedmdesáté výročí Pražského povstání a následného příjezdu armády sovětského maršála Koněva do Prahy probíhá v ponuré atmosféře a za velmi podivných okolností, jaké nemají obdoby v novodobé historii České republiky. A zdaleka na tom nemá podíl jen drsný útok viru, který zemi uvrhl do karantény, jež brání veřejným oslavám.
Frustrující je i něco, co je od roku 1989 naprosto bezprecedentní. Hned tři komunální politici – pražský primátor Zdeněk Hřib, starosta Prahy 6 Ondřej Kolář a starosta Prahy-Řeporyjí Pavel Novotný jsou již několik týdnů pod policejní ochranou. A to v důsledku svobodných a samosprávných rozhodnutí svých radnic, která tak či onak souvisejí s pražskými květnovými událostmi v roce 1945.
Hřibovo odstranění pamětní desky ze Staroměstské radnice, zveličující úlohu Rudé armády při osvobození Prahy, Kolářova demontáž sochy maršála Koněva i Novotného odhalení pomníku vlasovcům – to vše rozběsnilo měrou nevídanou kremelské politiky, jakož i Putinovy podomky v Čechách. Dochází i na více či méně skryté hrozby fyzickou likvidací či deportací demokraticky smýšlejících politiků.
Tím spíš je důležité připomínat, že pražské lidové povstání v květnu 1945 je především naše věc, rusky „naše dělo“. A že diskusi o jeho hodnotách a morálním významu nelze redukovat na památníky, vnucované symboly, falešné mýty.
Podnětem pro povstání bylo nařízení protektorátní vlády o zrušení dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů a zákazu vyvěšování československých vlajek. Na snímku lidé odstraňují německý nápis.
Pražské povstání začalo bojem o rozhlas, který přestal 5. května vysílat německy. Odstartovala to posměšná poznámka hlasatele Mančala: „Je právě sechs hodin.“ V 8 hodin už nebylo německé hlasatelce dovoleno přečíst zprávy. Nacisté se pokusili rozhlas převzít zpět.
„Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky! Pomozte Československému rozhlasu ve Schwerinově třídě, kde čeští lidé bojují o jeho záchranu! Vchod z Balbínovy ulice je úplně volný! Voláme českou policii, četnictvo a ozbrojené jednotky na pomoc Československému rozhlasu!“ znělo tehdy z rádia. Na snímku první oběti povstání.
Po provolání České národní rady vyrostlo 6. května ráno v pražských ulicích na 1 600 barikád. Na snímku staví barikádu v Korunní třídě.
Barikáda před vodárnou v Podolí v květnu 1945.
Ani v nejtěžších chvílích neztratili obránci barikád humor. Obraz „vůdce“ v bedně na odpadky s dvojjazyčným nápisem „Papír, hadry, odpadky“.
Bojovník na barikádě z podvozku německých děl vyvezených z továrny Tatra (Ringhofferovy závody) v Praze na Smíchově během Pražského povstání v květnu 1945.
Při stavbě barikád v ulicích Prahy pomáhalo okolo 100 tisíc občanů.
6. května zasáhli do bojů proti německým jednotkám vojáci Ruské osvobozenecké armády, takzvaní vlasovci.
Na snímku vlasovci v ulicích Prahy. Vlasovci byli občané Sovětského svazu, kteří se v německém zajetí nechali naverbovat do Ruské osvobozenecké armády. S Němci pak od začátku roku 1945 bojovali proti Sovětům. Velitel jedné z divizí vlasovců Sergej Buňačenko vydal 6. května 1945 rozkaz, po kterém vlasovci přišli na pomoc protinacistickému Pražskému povstání.
6. května osvobodili Američané Plzeň, i když chtěli postupovat dále do Prahy, nemohli. Stalin nedal svolení k dalšímu postupu Američanů přes demarkační linii. Praha musela čekat a podle dohody být osvobozena sovětskými vojsky. Na snímku bojovníci na barikádě.
V noci 7. května se skupina vlasovců rozhodla opustit Prahu. Během Pražského povstání padlo celkem 300 vlasovců. Po konci války byli vlasovci vydáni Američany zpět do Sovětského svazu. Tam byli souzeni jako vlastizrádci, důstojníci byli popraveni, ostatní byli odvezeni do gulagu.
Za použití tanků a pěchoty zahájili Němci 8. května protiúder, v ohnisku se ocitlo Staroměstské náměstí. Od rána byla Staroměstská radnice těžce ostřelována. Novogotická část se musela později strhnout.
Poničený staroměstský orloj.
Osazenstvo ošetřovny dr. Křepelky v Praze v Koulově ulici, květen 1945.
Boje definitivně skončily, když ruské jednotky pronikly do Prahy časně ráno 9. května a zlikvidovaly poslední ohniska německého odporu.
Povstání bylo jedním ze světlých okamžiků naší válečné historie. Češi dokázali, že jsou schopni i na vlastním území postavit se na odpor vojenské přesile a bojovat v duchu nejlepších vojenských tradic.
Již při šedesátém výročí května 1945 historik Stanislav Kokoška v rozhovoru pro magazín Hospodářských novin zdůraznil: „Nejdůležitější roli v povstání sehráli bývalí důstojníci československé armády. Během několika hodin vybudovali strukturu schopnou organizovaného boje. Nebýt těchto velitelů, německá vojska by v Praze narazila na živelné, neorganizované hloučky, které by bez problémů zlikvidovala.“
O tom, že Němci s funkční vojenskou obranou Prahy nepočítali, svědčí i dálnopis, který již ráno 6. května poslal do Schörnerova štábu velitel zbraní SS v Čechách a na Moravě generál Pückler: „Povstalci bojují proti očekávání dobře a neohroženě.“
Jako strategický a v podstatě pragmatický krok je třeba chápat i rozhodnutí České národní rady požádat o podporu Vlasovovu Ruskou osvobozeneckou armádu. Její pomoc, jakkoliv vedená hlavně snahou probít se k Američanům, byla krátká, ale účinná.
Vlasovci bezesporu měli podíl na tom, že se podařilo zabránit krvavému potlačení květnového povstání. A pokud jsme schopni pohlížet na pražské válečnické angažmá Ruské osvobozenecké armády bez emocí a apriorních soudů, pak lze připustit, že si pomníkovou připomínku zaslouží.
Klíčovým úspěchem České národní rady pak bylo jednání s Němci, jež vyústilo v dohodu s německou posádkou o vyklizení Prahy. To ovšem připravilo Koněvova vojska, spěchající ze severu, o možnost závěrečného triumfu a gloriolu výlučných osvoboditelů města.
Což nejspíš bylo samotným vojákům Koněvovy armády jedno. Koneckonců pro ně muselo být úlevou, že nemuseli hlavní město dobývat. A nikterak to také nesnížilo zásluhy maršála Koněva a sovětské armády coby osvoboditelů velké části československého území.
Jak ale popisuje ve svých vzpomínkách literární vědec profesor Václav Černý, hned v závěsu za Koněvovou armádou se v sídle ČNR objevili „tajemní hosté, zástupci sovětských politických a vojenských autorit, aby vyšetřovali hříchy květnové rady, její pozvání vlasovců na pomoc Praze a její jednání s Němci o klidu zbraní a odchod Němců z Prahy“.
Tyhle „hříchy“ vedly pod tlakem Sovětů k rychlému odklizení České národní rady a jejímu nahrazení Zemským národním výborem, v němž už nefigurovali žádní protagonisté květnového povstání. Moskevské vedení pak určilo ideologickou linii, kterou již 11. května 1945 přičinlivě rozvedl předseda poválečné vlády Zdeněk Fierlinger, když v telegramu Stalinovi napsal, že „sovětská vojska nejen Prahu osvobodila, nýbrž uchránila toto krásné historické město před zničením německými vandaly“.
Květnové události v Praze tak sehrály roli ve zrození ruského oficiálního mesianismu. Jeho oporou je přesvědčení, že Sovětský svaz rozhodl za cenu nesmírných obětí ve válce o osudu civilizace, a má tudíž nárok na úctu ostatních národů. A jakýkoliv kritický vztah, poukázání na temné důsledky ruského uchvácení osvobozených států, budiž chápáno jako hrubý nevděk a neúcta k obětem.
Není vůbec proč se divit, když nyní zažíváme tvrdé reakce Moskvy na rozhodnutí našich politiků, v nichž se zračí svébytný postoj k neuralgickým bodům moskevské doktríny. Koneckonců Vladimir Putin není pokračovatelem Michaila Gorbačova, ale spíš Leonida Iljiče Brežněva, který podle vzpomínek čelného politika pražského jara Zdeňka Mlynáře bez skrupulí řekl českým státníkům odvlečeným v srpnu 1968 do Moskvy: „Vaše země leží v oblasti, kde stanula noha sovětského vojáka. Vykoupili jsme to velkými oběťmi a z této oblasti neodejdeme.“
Odstranění sochy osvoboditele Koněva, která je kvůli maršálově roli v krvavém potlačení vzpoury v Maďarsku i pomníkem terorismu, vybudování „vzdoropomníku“ vlasovcům, ale také přejmenování náměstí po zavražděném ruském opozičním politikovi Borisi Němcovovi je ale nutno vnímat ještě jinak: Jako reakci na deprimující politickou současnost u nás. Jako vzpouru části mladší politické generace proti neutuchajícímu úsilí prezidenta Zemana a jeho hradní kliky, podporovanému roztodivnými extremisty a vychýlenci, nadiktovat Česku nové povýchodnění, příklon k imperiálnímu Rusku i Číně.
Svým způsobem tak stojíme na rozcestí stejně jako česká společnost neprodleně po Pražském povstání a osvobození Československa. Už od druhé půle pětačtyřicátého roku se rozhodovalo o tom, zda naše země, dějinně zakotvená v západní civilizaci, učiní velký obrat. Zda podlehne komunistickým Sirénám, které mimo jiné ústy ministra kultury a osvěty Zdeňka Nejedlého lákaly „na cestu do nově se tvořící civilizace východní“. Právě tehdy začal kolovat od úst k ústům vtip: „Víc jedlého, méně Nejedlého!“
Jinak ale klíčový politický spor probíhal v atmosféře nejistoty a obav z budoucnosti, která se podle vzpomínek Václava Černého „ohlašovala pocitem podivné nevolnosti, úzkostného rozčarování a nechtěnou kocovinou českých myslí“.
V současné době, kdy si v podobném rozpoložení klademe znepokojivé otázky o budoucnosti naší demokracie a právního státu, máme oproti svým předkům výhodu. Víme, jaké hrůzy a katastrofy přivodilo dobrovolné odevzdání moci do rukou poslušných komunistických přisluhovačů sovětského impéria. A snad si dokážeme říct: Nenastoupíš dvakrát do stejného vlaku mířícího do stanice Despocie.
