Článek
Václav Klaus si na oslavy svých narozenin potrpí. Zvlášť u těch kulatých je to vždycky bombastická záležitost. A také sebeprezentační show, za kterou by se nemusela stydět ani marketingová divize nynějšího premiéra.
Na šedesátinách mu zpívala „Happy Birthday to You“ Lucie Bílá. Rozdávala se načinčaná kniha „Václav Klaus na rovinu“ s podtitulem „Hovory s Petrem Hájkem“. Celé to mělo připomínat hovory Karla Čapka s T. G. Masarykem.
Sedmdesátiny prezident Klaus slavil na Hradě, hráli mu Emil Viklický a Jiří Stivín, rozdával se sborník oslavných článků o VK. A zatím na světových sociálních sítích trhalo rekordy video s prezidentovým eskamotérským zcizením chilského protokolárního pera.
Vždycky se při takovýchto příležitostech velebila i Klausova schopnost politicky přežít, oklepat se z porážek. A není tedy divu, že Klausovy osmdesátiny se odehrávají v atmosféře jakýchsi rozechvělých spekulací radikálních pravičáků, populistů, národovců či putinovců o jeho blízkém návratu na politickou scénu. Sám Klaus je přiživuje s vypočítavostí sobě vlastní.
I proto stojí za to zkoumat, jak vlastně Klausova politická zmrtvýchvstání probíhala, jaké politické zbraně používal. A hlavně – k jakým dospěla koncům a k jakým otřesům pro společnost.
Pád Václava Klause v roce 1997 byl první velkou politickou krizí po sametové revoluci. Jeho vynucená demise z postu premiéra, odehrávající se v dusné atmosféře krachů bank, tunelování investičních fondů a zpráv o černých stranických sponzorech a kontech, zastihla veřejnost zcela nepřipravenou. Což také usnadnilo Klausův první politický návrat.
Předseda ODS rozpoutal do té doby nevídanou vlnu demagogie a lží, pomocí nichž vytvořil story politického mučedníka prodávanou veřejnosti pod chytlavým názvem „sarajevský atentát“.
V tomhle srdceryvném příběhu nebyl Klausův konec v čele vlády logickým důsledkem právně nedotažené transformace s ekonomickými podvody, v nichž se poztrácely desítky miliard. Byl důsledkem podlé zrady spolustraníků Zieleniece, Rumla, Pilipa a šéfa koaličních lidovců Luxe. To všechno koordinováno z Hradu.
Společnost, která neměla zkušenost s dezinformačními kampaněmi, ve značné míře uvěřila konspirační teorii protiklausovského spiknutí, ale také jeho následné předvolební mobilizaci před levicovým nebezpečím.
Po volbách, které ODS přinesly menší prohru, než se očekávalo, přišla dohoda Václava Klause a Miloše Zemana o vytvoření „stabilního prostředí“ v zemi. Ve skutečnosti to spíš připomínalo dohodu mafiánských bossů o rozdělení teritorií pro nerušené korupční reje.
Klaus díky mocenskému kartelu se Zemanem politicky přežil v ústavní funkci předsedy Poslanecké sněmovny. Země za to zaplatila krutou cenu v podobě ztráty důvěry veřejnosti v politiku a stranický systém. Důsledky pociťujeme dodnes. První Klausův comeback ale nakonec vyústil v jeho přesvědčivou porážku v dalších volbách od šéfa sociálních demokratů Vladimíra Špidly, který se stihl od opoziční smlouvy včas distancovat.
Když se tedy podíváme na období let 1992 až 2002, kdy Václav Klaus šéfoval ODS, tak se nám nezjeví jako bůhvíjak úspěšný lídr. Skutečně výrazného vítězství v parlamentních volbách dosáhl jen v roce 1992, když byl ještě veřejností vnímán jako politik nové doby, překypující energií a reformním nasazením. Pak přišla upocená „nevýhra“ v roce 1996 a nakonec dvě volební porážky, které mu navždy uzavřely cestu zpět do čela vlády.
Za druhý Klausův comeback bývá označováno jeho zvolení prezidentem oběma parlamentními komorami v roce 2003. Spíš než o politický majstrštyk vizionáře šlo ale o uondané vítězství technologa moci, který byl zvolen v devátém kole volby jen díky podpoře komunistů.
Cena za tohle Klausovo vítězství byla pro společnost opět vysoká. Jejím znakem byla společná fotografie Klause a Grebeníčka na balkoně lánského zámku. Tedy na teritoriu, kam za prezidenta Havla nesměl vůdce komunistů (stejně jako na Pražský hrad) ani páchnout.
Právě na lánském balkoně nabrala na síle politická rehabilitace komunistů, která nakonec vyvrcholila nástupem někdejšího nomenklaturního člena KSČ a evidovaného agenta StB Andreje Babiše do čela vlády podpírané hlasy KSČM.
Osmileté Klausovo prezidentování nepřineslo nic, co by se přiblížilo jeho roli v rané fázi reforem, v níž mu přes všechny přehmaty a selhání nelze upřít podíl na obnově národního hospodářství na nových tržních principech.
Klaus jako prezident spíš založil a prošlapával cestu k destruktivním postojům a počinům Hradu, kterou pak až v chorobné míře završil jeho nástupce a setrvalý spojenec Miloš Zeman. Jde například o rozpolcení zahraniční politiky státu, v níž se Klaus v rozporu s vládami ČSSD i ODS postupně sunul až k vyhraněnému antievropanství, které vyvrcholilo jeho oddalováním podpisu Lisabonské smlouvy, k němuž jej přiměl až výrok Ústavního soudu.
Pak je tu jeho válka s justicí vedená ve jménu boje se „soudcokracií“, kterou líčil jako hrozbu pro parlamentní demokracii. Neváhal ani s neústavním odvoláním předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové, která se vrátila do funkce díky verdiktu konstitučního tribunálu.
Své desetileté prezidentství Václav Klaus završil skrytě připravovanou amnestií, díky níž unikli trestu i protagonisté některých vleklých případů hospodářské kriminality z devadesátých let. A jejich oběti ztratily poslední naději na odškodnění.
Soudce Vojtěch Cepl ke Klausově amnestii v rozhovoru pro Aktuálně.cz řekl: „To byla ukázka nejzazší bídy, kam české právo dospělo po listopadu 1989. Klaus přece amnestii nevymyslel, nenapsal. Jsem přesvědčen, že na tom mohli mít aktivní podíl právní zástupci konkrétních osob, které byly stíhány a které díky amnestii vyvázly bez trestu.“
Jestliže tedy důsledkem prvního Klausova comebacku byl úpadek důvěry v politický systém, tak ten druhý skončil snad ještě hůře: tvrdým úderem důvěře lidí ve spravedlnost.
Po svém odchodu z Hradu Václav Klaus rychle radikalizoval své postoje a promlouvá už zcela bez zábran. Například když tvrdí, že za tragédii Ukrajiny nemůže racionálně se chovající Putin, ale Evropská unie se Spojenými státy, jež vyprovokovaly krvavý konflikt na Majdanu.
V roce 2018 Institut Václava Klause vydal manifest, v němž se po vzoru Viktora Orbána distancuje od liberální demokracie: „Za hlavní hrozbu pro demokracii na Západě nepovažujeme tzv. autoritářské režimy nepohodlných populárních vůdců, ale právě onu tolik opěvovanou liberální demokracii (a její exponenty).“
Nelze si nevzpomenout na Klausova dlouholetého přítele a spolupracovníka Tomáše Ježka, který o něm už v půli devadesátých let prohlásil: „To není žádnej liberál, samozřejmě, že ne, ale nikdy si to nepřizná. On je osvícený monarcha. Vzdělaný, inteligentní autokrat.“
Lze si představit, že si tenhle autokrat s osmi křížky na krku pohrává s myšlenkou pokusit se o nějaký poslední comeback. Ale také nepochybujme o tom, že si dobře pamatuje na předčasné volby v roce 2013, v nichž podpořil hnutí Jany Bobošíkové Hlavu vzhůru. Ačkoli se jeho tvář objevila jako hlavní billboardový tahák po celé republice, formace Bobošíkové dostala 0,42 procenta hlasů.
Jedno je jisté. Václav Klaus před podzimními volbami nebude šetřit s podporou mocenského souručenství Zemana a Babiše a nemilosrdnou dehonestací jejich demokratických konkurentů. Už teď to vypadá, že v tomhle povedeném triu bude tím nejdrsnějším demagogem. Zatímco prezident Zeman ještě mluví v případě ruského útoku na zbrojní sklad ve Vrběticích alespoň o několika vyšetřovacích verzích, exprezident to rovnou označil za „umělou neexistující kauzu“.
A jestliže Andrej Babiš, kudy chodí, tudy dští síru na Piráty, tak Klaus to vzal od podlahy, když prohlásil „že je víc takových komunistů padesátých let mezi dnešními piráty než uvnitř politické strany Vojtěcha Filipa“.
Jestli něco tedy zažíváme, tak Klausův pokus o návrat alespoň do role úspěšného manipulátora s veřejným míněním. V tom se může autorovi vyprávěnky o „sarajevském atentátu“ ještě leccos zdařit.
Ale kdoví. Také se může stát tím nejpřesvědčivějším pro širokou veřejnost Klausův výrok v rozhovoru pro XTV pana Veselého, v němž sám sebe označil za poseroutku a tak trochu hovňouska.
