Článek
Letos v říjnu čekají Česko další a jako obvykle v historii nejdůležitější parlamentní volby. Osm měsíců předtím Ústavní soud zrušil některá volební pravidla „pro porušení rovnosti volebního práva a šancí kandidujících stran“ a na 63 stranách vysvětlil proč.
Čtyři z patnácti soudců hlasovali proti, mimo jiné proto, že volby jsou podle nich už příliš blízko. Píší, že soudní většina „vystavila občany – v době nouzového stavu – bezprecedentní nejistotě, zda se podaří během krátké doby v parlamentu přijmout novou zákonnou úpravu pravidel pro volbu jeho první komory.“
To míří k jádru věcí příštích. Ústavní soud sice rozhodl volební rébus důkladně, ale to hlavní teprve přijde. A budou tomu „vystaveni občané“, což je za pandemických poměrů další potenciální nepříjemnost. Lidé jsou „vystavováni“ nejistotě až až. Teď se jim ještě dostane komplikací a náruživých sporů, jak mají volby (které jsou zdrojem rozrušení a nejistoty samy o sobě) proběhnout a jak se budou počítat hlasy. Co bude s volbami a po volbách.
Politici nemají prostor na chyby. Jde o zásadní věc, zalévá se křehká květinka demokracie.
Zlaté pravidlo: volební zákony by se měly měnit co nejméně. Tady je ta vzývaná stabilita opravdu cenná. Jak probíhá volební soutěž, musí být dlouhodobě jasné jejím účastníkům i voličům. Pro svobodnou úvahu, jak zacházet se svým hlasem (a jestli jsem to udělal/a dobře), jde o podstatnou informaci, která musí být všem setrvale srozumitelná, asi jako že z Prahy do Kolína a zpět jede vlak každou chvíli.
Cvičit s volebními parametry pomalu každé čtyři roky by bylo zhoubné. Takové operace končí ve výčitkách kdo na koho co ušil, systém se propadá do nedůvěry.
Právníci, vpřed!
Ústavní soud si bohužel dal až příliš načas, v únoru 2021 rozhodl o stížnosti podané v prosinci 2017. V tísni zvolil tu lepší cestu. Kdyby pravidla pro koalice a přepočet hlasů na mandáty anuloval až po volbách, automaticky by to vedlo k jejich zpochybnění. Riziko nejistoty a nestability by bylo větší, než když dal politikům zadání: tohle jsme škrtli a vy vymyslete a odhlasujte něco nového, máte na to pár měsíců.
Volební kampaň ale už oficiálně běží. Tím úzkostlivěji bude každá partaj hledět na to, co pro ni může a nemusí být výhodné. V malém to známe z neplodných debat o korespondenční volbě – proti jsou zásadně strany, které tuší, že by přivála hlasy liberálním, respektive pravicovým konkurentům (ti jsou naopak pro).
V časové tísni – a že by toho měl parlament beztak stihnout ještě spoustu – budou i poslanci a senátoři. Mají se shodnout v komplikované věci, hlavu plnou letošních voleb, a v ideálním případě schválit něco spravedlivějšího než teď, co vydrží léta. Takovou zkoušku z umění kompromisu jsme tu dlouho neměli. Kdyby nebyl výsledkem ideál, ale aspoň něco, co se po volbách nezačne zase předělávat, bude to ještě úspěch.
Volební zákon je pro sněmovní kutilství druhým nejoblíbenějším materiálem hned po zákonu o provozu na pozemních komunikacích. Takže jisté nebezpečí, že se na něj poslanci vrhnou s majzlíkem, existuje. Snad nikdo ještě nezačne předělávat ústavu.
Odsouzeni ke spolupráci
Technologie voleb je důležitá, a přesto se přeceňuje. Politici, a nejen politici, propadají iluzi, že se dá vynalézt nějaká zázračná definice volebního soukolí. O jediné, co se tomu blíží, přitom mohou zakopnout v ústavě: do Poslanecké sněmovny se volí podle zásady poměrného zastoupení.
To není jen „organizační směrnice“ pro volební zákonodárství. Dá se z toho vyčíst i návod, jak vládnout ku prospěchu co možná největšího počtu lidí. „Poměrnost“ naznačuje, že způsob užívání moci má být vyvážený, má brát v potaz různorodé zájmy, má stát na spolupráci a domluvě většího počtu zúčastněných. Hlavní ústavní vzkaz zní: politici se mají dohodnout. Žádné vítěz bere vše, to není česká cesta.
Poměrnost „zpomaluje“, proto Andrej Babiš opakuje, že „bohužel nemáme většinový systém“. I když kdo ví, co si pod tím sám představuje, protože do Senátu se dvoukolovým většinovým systémem volí a ANO tu pravidelně dostává na frak.
Ústavní soud teď zrušil některé pozůstatky opoziční smlouvy uzavřené v roce 1998 a zlověstné už názvem „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí mezi ČSSD a ODS“. Když překročíme její tvrdě mocenský účel, je dobře vidět, jak vychází právě z popření významu dialogu a permanentního usilování o dohodu pro správu země.
Dnes už víme, jak tehdejší pýcha v obou partajích předcházela pád, nicméně Miloš Zeman si tenhle způsob uvažování ponechal. Viz jeho neskrývaná zášť vůči „trpaslíkům“ a dehonestace takzvaně neúspěšných. O tom ale nic do ústavy ani volebního zákona nenapíšete.
Hlubší problém českého vládnutí není v psaných pravidlech, ale v tom, jak si je politici vykládají a ohýbají k svému prospěchu. Duch ústavy tiše a trochu idealisticky předpokládá, že politici budou vládnout „ve spolupráci“, ke které je mají nenápadně přimět různé „brzdy“, jako je poměrný systém.
Kdo tohle vůbec nechápe, je Andrej Babiš. Jeho hnutí nezískalo ani 30 procent hlasů, a přesto se snaží na sílu vládnout jako šéf, ale takhle to zválcovat v českém politickém systému nejde. Z nedostatku politické spolupráce – jiná věc je, kdo by chtěl a nechtěl s Babišem spolupracovat – pramení i neuróza, napětí a hněv ve společnosti.
Jestli se politici dokážou včas dohodnout na volebním zákoně, bude to povzbudivější zpráva, než se zdá. Zpráva, že to jde.
