Článek
Klíčovým slovem v komunikaci na téma koronavirus je spojka „ale“. Ne že by ji politici, epidemiologové nebo hygienici používali v každé druhé větě. Funguje jako neviditelná univerzální výhybka, která veřejným činitelům umožňuje vyjádřit, že situace není tak špatná, jak se na první pohled zdá.
V podstatě je nadmíru výtečná. Pokud do vyjadřovacího schématu zapojíme metodu „ale“.
Začalo to ještě dřív, než virus dorazil. Ministr Adam Vojtěch v únoru říkal něco v tom smyslu, že nic vážného nehrozí, ale kdyby přece jen, jsme připraveni a sklady přetékají ochrannými pomůckami. Tak určitě.
Pak se v panice draze nakupovaly respirátory, ale to zas bylo po ruce alibi, že jde o život a dělají to i jinde.
Zlaté časy „ale“ nastávají v posledních týdnech. Kdy z čísel a grafů i slepý vidí, že je to čím dál horší. A není jasné, kdy a jak se to zastaví a obrátí.
My jedničky jsme se ovšem od léta místo poučení a promyšlených pokusů o prevenci vydali cestou chlácholivých „ale“.
Když začala denní a týdenní čísla růst, lidé se dozvěděli, že ale jde jen o několik izolovaných ohnisek (update za několik dní poté: ohniska jsou poměrně plošná, ale nejsou velká, nebo obráceně, chcete-li).
Další zprávou bylo, že nově nakažených sice přibývá, ale v první řadě mezi mladšími lidmi, u kterých na rozdíl od lidí ve věku seniorů mívá nemoc mírný průběh. To bylo jedno z vůbec nejpošetilejších „ale“, protože a) i mladí mohou být „úspěšnými“ přenašeči na kohokoli a b) o chování a následcích covidu víme stále málo, takže sázet dlouhodobě na „mírný průběh“ je smělé (to jsou taková dvě „kontra ale“).
Stále vyšší čísla doprovázela další „ale“:
… ale virus „slábne“. Což je bohužel spíš z kategorie fám.
… ale také se masivně testuje. Což je pravda jen částečně, protože nárůst případů byl v některých dnech vyšší než nárůst počtu testů. Netestovalo se zase o tolik víc než na počátku jara.
… ale oproti jaru je méně lidí v nemocnicích a s těžkým průběhem nemoci. Což je sice něco, čím se můžeme utěšovat tady a teď nad aktuální statistikou, ale také trochu lhaní do kapsy. Pohled na křivky grafů rozhodně nezaručuje, že totéž bude platit za týden nebo za měsíc. Mezi pozitivním testem a případným těžkým průběhem obvykle uplyne nějaká doba, to je snad jasné.
Za poslední týden – od neděle 30. srpna do soboty 5. září – stoupl počet hospitalizovaných s covidem-19 o 33 procent. Ze 153 na 204 pacientů. Tady už se nějaké útěšné „ale“ hledá těžko. Stojíme zády ke zdi.
Nebo snad „…ale počet úmrtí s covidem-19 neroste“? Nikoli. Za uplynulý víkend hlásí ministerstvo zdravotnictví šest zemřelých.
Situaci ilustruje například informace jihočeské hygieničky Kvetoslavy Kotrbové, která pro ČTK popsala 43 nových případů zaznamenaných v kraji od pátečního a sobotního večera. Mimochodem, například 25. května byl počet pozitivních testů v Jihočeském kraji 0.
„V sedmi případech šlo o kontakt s potvrzeným případem v rodině a v pěti s již dříve pozitivně testovanou osobou na pracovišti. Osm osob se infikovalo v souvislosti se svatbou na Strakonicku, pět kontaktem se známými, tři v Praze, dvě ve škole, dvě při léčebném pobytu v klastru ve Františkových Lázních a jedna na venkovním koncertu v jiném kraji. Čtyři nové aktivní případy souvisely s nedávno ukončeným dětským táborem a dva se týkaly občanů Ukrajiny, kteří byli pozitivně testováni po svém příjezdu do České republiky. Ve čtyřech případech zatím zdroj nákazy neznáme a pokračuje jeho zjišťování.“
To je momentální střípek z regionů. Je z něj evidentní, že nákaza prostupuje společností „pestře“ a že problém není pod kontrolou a dávno nejde o nějaká izolovaná ohniska. Ale zase máme po ruce „ale“: Pražská hygiena nestíhá, ale ministerstvo domluvilo, že jí pomohou kolegyně a kolegové z krajů, kteří mají víc času. Jak dlouho ještě?
Premiér Babiš 22. srpna, když se denní přírůstek poprvé dostal nad 500, požádal média, aby nestrašila statistikami. „Naše média od rána straší a někteří lidé jsou vystrašení. Je nárůst. Všude v Evropě je nárůst a my trasujeme.“
Aha. Takže konečně víme, v čem je problém – nepřekvapivě v médiích. Ne v politicích, kteří od začátku mhouří oči nad fakty, aby nemuseli opustit příběh o tom, jak pandemii zvládáme jako premianti. Kolik nápomocných „ale“ ještě objevíme, než se podíváme číslům do očí?
Samoúčelné „strašení“, řekněme „permanentní bombardování čísly bez kontextu“, což většina médií nedělá, je problematické, stejně jako když někdo čísla neustále doplňuje o uhýbavé „ale“. Zlatou střední cestu mezi apokalypsou a chlácholením jsme ještě nenašli.
Zatím jsme se dopracovali k tomu, že veřejní činitelé se přesouvají z módu „situace je nadmíru výtečná“ do figury „situace je nadmíru výtečná, ale…“
