Článek
Když se chceme s odstupem let dozvědět, jak něco doopravdy bylo, nabízejí se různé způsoby zjišťování a ověřování. Přirozeně velkou důvěru máme k písemným listinám, nejlépe úřední povahy. Přestože žijeme v internetovém věku, který přeje šíření překroucených „fake news”, písemné dokumenty se ve škále věrohodnosti pořád drží celkem vysoko.
Známe to z dějepisu – pokud je k dispozici oficiální listina s ověřenou pravostí, třeba Zlatá bula sicilská, bereme ji jako věrný a nezpochybnitelný záznam o nějaké události. Naopak zápisy nějakého středověkého kronikáře už musíme brát s jistým odstupem, byť také může jít o velmi důležitý zdroj, navíc psaný poutavějším stylem.
Podobně to platí v současnosti. Nemusí jít přitom nutně o listiny z produkce státu, ale i z jiné zavedené instituce, jako je třeba banka. Kupříkladu pokud kolegům při hodnocení projektu v interním komunikačním systému napíšete, že firma A de facto ovládá firmu B, a proto můžeme firmě B v klidu půjčit stovky milionů, zní to i s odstupem času věrohodněji, než když totéž více než deset let poté zpochybníte.
Jednou z oblastí, v níž se automaticky předpokládá pečlivé vyhodnocování informací, je bezpochyby vyšetřování trestné činnosti. Pokud jde o shromažďování důkazů, platí to absolutně. Pro jeden z nejsledovanějších případů posledních let, kauzu Čapí hnízdo, to však, zdá se, úplně neplatilo.
Už z na citlivých místech vyčerněné verze usnesení o zastavení trestního stíhání, které v září zveřejnil dozorující státní zástupce Jaroslav Šaroch, bylo zřejmé, že jedním z rozhodujících důvodů, proč nakonec neposlal případ s obviněným premiérem Andrejem Babišem k soudu, byly výpovědi zaměstnanců pražské pobočky banky HSBC.
Ta poskytla úvěry na stavbu a rozjezd Čapího hnízda. Za půjčky ručil bance holding Agrofert, tehdy ještě přímo vlastněný a řízený Babišem. Z komunikace bankéřů, která se už dříve dostala na veřejnost přes anonymní twitterový účet Skupina Šuman, přitom bylo zjevné, že HSBC nahlíží na formálně nezávislé Čapí hnízdo jako na faktickou součást Agrofertu, respektive Babišova majetku.
Poté, co server iRozhlas.cz získal plnou verzi Šarochova usnesení a začal zveřejňovat dosud utajené pasáže, se ještě více prohloubil dojem, že se pražský žalobce spokojil s výpověďmi někdejších zaměstnanců HSBC, kteří zmíněné zápisy z interního systému banky buď zlehčovali, nebo si nedokázali vzpomenout. Ve vyhodnocení klíčového svědka, tehdejšího šéfa oddělení korporátního bankovnictví HSBC v Praze Marka Gestingera, se to hemží výrazy „neví”, „nevzpomíná si”, „nedokáže říct” nebo přinejlepším „matně si vzpomíná”.
Mimochodem, pozoruhodná ztráta paměti. Šlo sice o události staré 11 let, ale tolik velkých úvěrů spojených s klíčovým klientem HSBC ročně neposkytovala, aby si na ně člověk, který byl v přímém kontaktu se špičkami Agrofertu, nerozpomněl.
Ještě více zarážející než vyprázdněná paměť svědků je benevolence, s jakou se s ní vyrovnal žalobce Šaroch. Právě na pasážích z bankovní komunikace o Čapím hnízdě přitom do značné míry stál jeho původní závěr, že v souvislosti se sjednáním padesátimilionové dotace pro Čapí hnízdo byl porušen zákon.
Výpovědi bankéřů v závěru vyšetřování ale jakoby celou situaci změnily. Podle Šarocha byla slovy pracovníků HSBC „v podstatě vyloučena pravdivost záznamů” v materiálech banky o tom, že Agrofert a Čapí hnízdo konají jako mateřská a dceřiná společnost.
Čistě formálně se Šarochovu přístupu nedá až tolik vytknout. V trestním právu platí takzvaná volnost dokazování. To znamená, že listinný důkaz oficiální povahy nemá automaticky větší váhu než pozdější výpověď svědka, který onu listinu v minulosti pořídil. Záleží na hodnocení vyšetřovatelů a státního zástupce, jakou důležitost jednotlivým důkazům přisoudí. „Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu,” píše se v trestním řádu.
Právě v uvedené větě se však skrývá i důvod, proč je namístě o Šarochově postoji zapochybovat.
Postupoval opravdu podle svého vnitřního přesvědčení a s ohledem na všechny okolnosti případu, když bankéřům s prominutím „zbaštil” jejich slova?
Jak si vysvětlil jejich posun v náhledu na celou věc? Vždyť i jejich motiv k „mlžení” je celkem pochopitelný – pokud by přiznali, že Čapí hnízdo brali jako projekt Agrofertu, usvědčili by se tak trochu jako spolupachatelé.
Pokud se v jedné poznámce banky uvádí, že Čapí hnízdo není členem skupiny Agrofert, proč banka zároveň bere Agrofert jako mateřskou společnost farmy?
Vyčerpali Jaroslav Šaroch s vyšetřovatelem všechny možnosti, aby z HSBC vydolovali všechny potřebné dokumenty?
Odpovědi na tyto otázky bohužel chybí. S odhalením dalších částí Šarochova usnesení se situace jeví tak, jako kdyby se mu výpovědi bankéřů hodily, aby mohl důkazně obtížný a politicky velmi ožehavý případ uzavřít bez risku, že posléze neuspěje před soudem.
Žalobce přitom v usnesení zároveň poukázal na to, že projekt Čapí hnízdo probíhal zcela v režii Andreje Babiše a Agrofertu. O porušení zákona ale podle něj nebyly důkazy.
Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání má stále na stole nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Podle některých zdrojů se už přiblížil k verdiktu a není vyloučeno, že nechá případ znovu otevřít. Šarochovo usnesení má možná i jiná slabší místa, způsob, jak se městský žalobce vypořádal s výpovědí svědků z HSBC, si ale sám o sobě zasluhoval pozornost nadřízených.
