Článek
Ani osmnáctý ministr zdravotnictví v historii samostatné České republiky nevydrží ve funkci po celé volební období. Odkroutit si v čele zdravotnictví celé čtyři roky se dodnes nikomu nepovedlo. Rekord drží Nečasův ministr Leoš Heger z TOP 09, který ve funkci vydržel bez tří dnů tři roky. Adam Vojtěch měl Hegerův rekord na dohled, chyběly mu necelé tři měsíce.
Je trochu komické, že výdrží na úrovni 34 měsíců se Vojtěch zařadil téměř přesně na úroveň svého předchůdce Svatopluka Němečka z ČSSD. Právě na Němečka Vojtěch pilně sháněl ostrou politickou munici pro tehdejšího ministra financí Andreje Babiše. Později Vojtěch už jako ministr zdravotnictví vyhodil Němečka z křesla ředitele ostravské fakultní nemocnice.
Nad tím, že ministerská pracovna na pražském Palackého náměstí připomíná okénko orloje na nedalekém náměstí Staroměstském, by se dalo lamentovat všelijak, dnes ale samozřejmě obvyklé debaty o nestabilitě a nekoncepčnosti vedení důležitého rezortu přebíjí téma boje s novým koronavirem.
Vojtěch ve své stručné rezignační řeči celkem trefně poznamenal, že chtěl být ministrem zdravotnictví, ale vlivem okolností se stal ministrem covidu. Je to důležitá věta. Působení celé vlády lze samozřejmě rozdělit na předcovidové a covidové období, ale ve Vojtěchově případě je to rozlišení naprosto zásadní.
Adamu Vojtěchovi se totiž dařilo být docela dobrým ministrem zdravotnictví, který měl za sebou spoustu důležitých a nezpochybnitelně užitečných kroků – namátkou třeba znatelné kroky v elektronizaci, oživení dohodovacích řízení mezi poskytovateli péče a pojišťovnami, důležité změny ve vzdělávání lékařů, zastavení úbytku zdravotních sester nebo práci na reformě psychiatrické péče. Jako ministr zdravotnictví Vojtěch využil obdivuhodně rychle získaných znalostí i solidního jména, které si mezi odbornou veřejností dokázal za pár let po Babišově boku vybudovat. Dlužno dodat, že pouze v rámci uzounkých mantinelů, které mu poskytla populistická podstata vlády, v níž seděl.
Jenže ministerstvo covidu, v nějž se úřad proměnil se začátkem letošního roku, to bylo a je něco úplně jiného. Premiér Babiš sám je zdravotnickou problematikou nepolíben, a tak Vojtěchovi do jeho řízení zdravotnictví nemluvil. Ale v pandemii zavětřil možnost stát se vůdcem zkoušeného národa a postupně Vojtěcha vyšoupl do role šikanovaného statisty. K tomu přičtěme náhlé rojení expertů na epidemiologii všeho druhu a všech názorů – a z Ministerstva zdravotnictví se pro Vojtěcha stalo peklo na zemi.
Vrchol samozřejmě přišel v půlce srpna, kdy oznámil povinnost nosit roušky v uzavřených prostorách a Babiš jej veřejně zesměšnil a jeho rozhodnutí roztrhal. Následky vidíme dnes a není divu, že i velmi splachovacímu Vojtěchovi už došla trpělivost s jejich pozorováním a zahlazováním. Vojtěchova potupná role statisty se projevila i v posledních dnech, když se rozesílaly roušky „seniorům“. Tahle marketingová akce na linii Babiš-Hamáček Vojtěcha úplně minula, a tak se jako klíčový představitel vlády – ministr zdravotnictví, proboha! – ani nedokázal v nedělní televizní diskuzi zaručit za to, že rozeslané ochranné prostředky jsou bezpečné a použitelné.
Z výše uvedeného celkem jasně plyne, že pokud měl být Adam Vojtěch beránkem obětovaným na oltář exponenciálního šíření covidu v Česku, bude to oběť úplně planá. Rozhodování beztak dávno nebylo v jeho rukách a skuteční viníci současného stavu jsou jiní – jakkoli bylo nepochybně Vojtěchovým selháním, že jim nedokázal dostatečně vzdorovat.
Nyní vezme zdravotnictví do rukou jeden z hrdinů první vlny epidemie a velký Vojtěchův nepřítel a velký přítel Pražského hradu Roman Prymula. Znamená to několik věcí. Předně si Babiš bere do vlády člověka, který ani zdaleka nebude tak splachovací jako Vojtěch a který k Babišovi zdaleka nemusí být tak loajální – i když jako voják se možná kousne. Také člověka, který nemá zdaleka tak bezproblémovou minulost jako odcházející ministr – o Prymulových střetech zájmů a nevybíravém lobbingu za tradiční čínskou medicínu ještě uslyšíme. A z delšího pohledu také člověka, který má na většinu věcí ve zdravotnictví úplně jiný pohled než Vojtěch.
Připomeňme, že všechno, co kdy hnutí ANO říkalo o zdravotnictví, pocházelo z Vojtěchova pera – od prvních kritických otevřených dopisů ministru Němečkovi za minulé vlády přes zdravotnickou kapitolu z Babišovy knihy O čem sním, když náhodou spím až po formulace ve volebních programech. Prymula jako bývalý ředitel fakultní nemocnice je úplně z jiného těsta a nemá důvod se cítit Vojtěchovým programem vázán. Kromě očekávatelných protiepidemických restrikcí bude zajímavé, jak se postaví například k Vojtěchovu návrhu úhradové vyhlášky na příští rok, která počítá s nulovým růstem tabulkových platů v nemocnicích.
Střídání na Ministerstvu zdravotnictví je tedy především nepřesvědčivou rituální obětí a naopak velmi přesvědčivým dalším posílením moci Hradu v současné vládě. Na řešení epidemie nebude mít vliv, to už dávno leží v úplně jiných rukách a hlavách.
