Článek
Referendum, v němž Piráti odsouhlasili svému vedení, aby zahájilo jednání s hnutím Starostů a nezávislých o předvolební koalici, je zásadním, ale jen prvním, lehčím krokem k jejich spojenectví.
Piráti si vskutku nic neulehčují. A tak v lednu má jejich členská základna hlasovat znovu o konkrétních parametrech koaliční smlouvy. A stejně jako nyní bude muset pirátské předsednictvo získat souhlas minimálně šedesáti procent hlasujících.
Zároveň bude dál probíhat na pirátském fóru diskuze před zraky veřejnosti, kde můžeme podrobně sledovat, na základě jakých informací, pravidel, procesů, obav i nadějí přetřásají Piráti výhody a nevýhody možné koalice. A někdy jde o napínavou, ale i zábavnou podívanou.
Například když jeden z diskutujících přispěl k úvahám o premiérských šancích předsedy Ivana Bartoše tvrzením: „Dredy mu pár procent vezmou. Je to vizuál spojený s trávou a nekonformním životním stylem.“
Což může platit, a to nejen u starší generace. Koneckonců také úvahy, zda by neměl svůj dredařský „vizuál“ obětovat v zájmu premiérských ambicí, by mohly být součástí promýšlení předvolební strategie.
Na druhou stranu do důchodového věku už vstoupila i generace, která dospívala v šedesátých letech. A jejíž nemalou část doživotně poznamenala vzbouřenecká éra hippies, která k nám dolehla i přes komunistické bariéry. A pro tyhle voliče Bartošův vzhled nebo jeho nekonformní minulost asi nebudou tím hlavním měřítkem, podle kterého budou posuzovat případnou koalici.
Zásadní roli v rozhodování Bartošovy strany sehrála čerstvá zkušenost s volební koalicí Pirátů a STAN v Olomouckém kraji, která nasbírala téměř dvacet procent hlasů a vybojovala hejtmanský post. Dost váhajících mohl získat pro parlamentní spojenectví i olomoucký pirátský radní Martin Šmída, když ke krajské kampani na pirátském fóru docela euforicky napsal:
„STANAři navíc kampaňovali i v místech, kde Piráti nikdy nebyli. To pokrytí bylo fakt dvojnásobné. Najednou jsme dosáhli na regiony, na venkov, na starší lidi. Naše spojení se STAN mnohým voličům narušilo zažité předsudky o feťácích a neomarxistech. (…) Třeba jsem také postřehl, že ani zdaleka nemluví tak sprostě jak my. To jsem se fakt zamyslel.“
Mezi Piráty ovšem jsou až v překvapivé míře zahnízděné obavy, že v koalici se STAN ztratí strana svébytnou identitu a rezignuje na vlastní programové priority. A to navzdory analýze programů obou partají, z níž vychází sedmdesátiprocentní programová shoda.
Jde ale spíš o to, že mezi priority někteří Piráti řadí své zásadní ideje spojené se vznikem strany. Jako je autorský zákon, který by byl benevolentnější k volnému stahování placeného obsahu na internetu, legalizace marihuany nebo zrovnoprávnění homosexuálních či lesbických párů.
Na druhé straně Starostové budou zase prosazovat o něco větší investice na lokální úrovni. A jsou pořád ještě méně striktní, například co se týče zákazu kumulování funkcí.
Nic z toho ale nejsou problémy, které budou hýbat Českem v příštím volebním období. Kdy země bude muset řešit dopady pandemické a ekonomické krize, obrovského státního dluhu, digitalizaci země, důchodovou reformu nebo třeba potlačení exekučního moru. A také posílení západního kurzu České republiky, který chtějí obrátit populistické a extremistické strany za podněcování Hradu blíž k despotickým režimům Ruska a Číny.
Ve všech těchto klíčových prioritách ale neexistují mezi Piráty a Starosty zásadnější rozdíly. Což ovšem úplně neplatí o další deklarované koalici ODS, KDU-ČSL a TOP 09.
Vždyť přepjatý euroskepticismus ODS, její odmítání eura, větší pochopení pro autoritáře typu Orbána nebo Kaczyńského, ale i nejnovější „superhrubý“ rozpočtový hazard Petra Fialy po boku Andreje Babiše – to všechno zřetelně dělí občanské demokraty od lidovců a topky. A může to nakonec odradit i řadu voličů případné trojkoalice.
Její případné oslabení by ale mělo být jen dalším důvodem ke spojenectví Pirátů a Starostů. K vytvoření ještě odhodlanější koalice, která by aspirovala i na vyrovnání možného úbytku hlasů pro Fialovo uskupení.
Pro demokratickou opozici vždycky bude platit jednoduché počítání: jestli chce vyrazit premiérství z rukou Andreje Babiše, musí nad ním zvítězit, a to s pořádným a nikoliv nejtěsnějším náskokem. To ovšem opoziční strany nikdy nemohou dokázat, pokud by táhly do těchto voleb samostatně. Také kvůli volebnímu zákonu s jeho nespravedlivým přepočtem na mandáty, kdy první na pásce získává zdaleka nejtučnější příděl poslaneckých křesel navíc.
Nejde přitom jen o známé obavy, že prezident Zeman může hned dvakrát pověřit vítězného Andreje Babiše sestavením vlády, která ani jednou nezíská podporu v Poslanecké sněmovně. A věren své ústavní přezíravosti by pak mohl udržovat takový kabinet při životě třeba i do konce svého prezidentského mandátu.
Představme si ale i situaci, že dvojstrana Pirátů a STAN skutečně ve volbách do Poslanecké sněmovny zvítězí a mírně předběhne Andreje Babiše. Každopádně poslední předvolební průzkumy už naznačují i tuhle dříve nemyslitelnou variantu.
Je ale tak nemyslitelné, že by v takovém případě Miloš Zeman obešel vítěze voleb a pověřil sestavováním vlády zase Andreje Babiše? Třeba s vysvětlením, že jednolitá politická strana pro něj představuje větší jistotu než slepenec dvou „trpaslíků“?
Koneckonců po pádu Nečasovy vlády v roce 2013 Zeman ignoroval návrh na novou „stojedničkovou“ koaliční vládu vítězné ODS. A sestavil hradní vzdorovládu, která zde bez schválení Poslanecké sněmovny působila půl roku.
Piráti a Starostové jakož i rodící se trojkoalice si mohou být jisti jednou věcí. Mocenský tandem Babiš-Zeman udělá všechno proto, aby si vládu nad Českem udržel i po podzimních volbách 2021. Včetně toho, že Andrej Babiš ještě před volbami dokončí obsazení České televize svými lidmi. A Miloš Zeman bude vyjednávat podporu pro možné vládní spojence hnutí ANO u nového majitele televize Nova Petra Kellnera.
Za této situace by bylo nejen pro Piráty a Starosty, ale i pro další strany demokratické opozice nezodpovědným hazardem táhnout do voleb v příliš roztroušené podobě. A umožnit tak další koncentraci moci v rukou populistů a autoritářů. A také výraznější posun na východ, zpečetěný jaderným tendrem, jenž by podle hradních not skončil vítězstvím společnosti dirigované Putinovým Kremlem.
Všechna tahle rizika jsou reálná. Demokratičtí politici to mohou zvrátit za podmínky, že spíš než na zájmy svých partají stran tentokrát budou víc myslet na zájmy země a jejího setrvání ve společenství vyspělých demokracií.
A tak by každý z nich měl přemýšlet nad otázkami, které už před desítkami let kladl filozof a někdejší mluvčí Charty 77 Ladislav Hejdánek: „Jak ty osobně dnes nasloucháš dějinné výzvě? Jak rozumíš apelu této konkrétní chvíle? Jak jsi připraven být k dispozici tomu, co právě teď musí být uděláno?“
