Článek
Po úterním haló kolem návrhu Ministerstva obrany na omezení role Parlamentu v krizových situacích přichází paradoxně okamžik úplně opačný. Vláda se musí spolehnout na poslance, kteří budou mít příležitost opravit její naprosto špatně navržený systém podpory nejmenších živnostníků a podnikatelů.
Není řeč o kurzarbeitu. Ten je třeba připsat k dobru ministryni práce a sociálních věcí Janě Maláčové, protože se jedná o první skutečně konkrétní systém pomoci firmám a jejich zaměstnancům, který může zafungovat a omezit propouštění. Jistě i na programu Antivirus, za nějž se česká verze kurzarbeitu skrývá, lze najít mouchy.
Administrativně je pořád dost strašidelný, i když méně než první návrhy. Asi by se to celé dalo udělat elegantněji – kurzarbeit v původním smyslu by měl primárně motivovat ke snížení pracovního úvazku při plné mzdě (kterou doplatí stát), nikoli mířit na podporu lidí, kteří jsou doma „na překážkách“, ale to už je spíše akademická diskuze. Program je hotový a zafungovat může. A mnozí zaměstnavatelé od velkých po malé ho jistě jako vylepšení svého cash flow ocení.
Koho ovšem stát nechal na holičkách, jsou nejmenší živnostníci a osoby samostatně výdělečně činné. Ministryně financí vyhlásila projekt Pětadvacítka, který by měl živnostníkům postiženým krizí poskytnout jednorázový příspěvek 25 tisíc korun na překlenutí nejhorších krizových týdnů. Jenže kolem příspěvku postavila zeď, kterou zdaleka nepřeleze každý, kdo v současné krizi utrpěl. Spíše ji nepřeleze nikdo.
Pokud má jít o širokou podporu nejmenších, je nesmyslná především podmínka, podle níž má nárok na příspěvek ten, jehož tržby v prvních třech měsících roku 2020 klesly oproti stejnému období loni o deset procent. Ono to vypadá jako nízký práh, ministryně dokonce mluví o „symbolické“ podmínce. To je ovšem nesmysl. Předně je problematické vůbec pracovat s tržbami, které neříkají nic o výdělku a situaci živnostníka. Klíčovým ukazatelem je samozřejmě zisk. Ale budiž, když tržby, tak tržby. „Symbolická“ podmínka ministryně Schillerové je ve skutečnosti velmi tvrdá a mnoho drobných živnostníků nechá bez příjmů nebo je nažene do svých sociálních systémů.
Malý zjednodušený početní příklad: Mějme živnostníka se stabilním dlouhodobým podnikáním a příjmy rovnoměrně rozloženými v čase. Loni utržil každý měsíc 100 korun, tedy celkové tržby za posuzovaný první kvartál má 300 korun. Aby mu v peněžence přistála podpůrná „pětadvacítka“ od ministryně Schillerové, musí za první tři měsíce letošního roku vykázat tržby aspoň o deset procent nižší, tedy 270 korun nebo méně. Podnikání ale letos až do vyhlášení stavu nouze v půlce března běželo standardním tempem. Takže tržby za leden, únor a půlku března dosáhly 250 korun. Pokud chce tedy náš živnostník pomýšlet na podporu, nesmí ve druhé půlce března utržit víc než 20 korun. To ovšem znamená – a to už platí obecně – pokles tržeb o 60 procent proti normálnímu stavu.
To rozhodně není žádná „symbolická“ podmínka. Naopak to znamená, že komu vládní zápolení s koronavirem srazilo ze dne na den byznys na polovinu, nemá na podporu pro živnostníky nárok.
A to tento čistě matematický příklad nepočítá s řadou faktorů, které drobným živnostníkům přitěžují. Například s tím, že se někomu mohlo dařit na začátku letošního roku ve vzkvétající ekonomice o dost lépe než na začátku toho loňského, takže ztráta tržeb ve druhé půlce letošního března by pro získání podpory musela být ještě brutálnější než v našem příkladu.
Pak tu máme samozřejmě inflaci, která zvyšuje ceny vstupů, a nutí tedy živnostníky zvyšovat cenu svých služeb nebo zboží. Takový nárůst nezvyšuje podnikateli zisk, ale tržby, které jsou pro udělení podpory rozhodující, ano. Takže kdo v lednu nebo únoru zdražil kvůli dražším energiím, benzinu nebo surovinám, zvýšil si tržby a zřejmě se připravil o nárok na „pětadvacítku“.
Nejmenší živnostníci, kteří nejsou plátci DPH, budou mít navíc březnové tržby (příjmy) ještě jakž takž v pořádku, protože jim prostě přijdou peníze za faktury vystavené v únoru, tedy v době, kdy po žádných nouzových opatřeních nebylo ani vidu, ani slechu a byznys běžel standardně. Zásadní průšvih a podporu státu potřebují od dubna, protože v březnu už vystavili faktur mnohem méně a v dubnu mohou být prakticky bez příjmů. Kvůli březnovým tržbám, které ještě mohou být stejné jako ty loňské nebo i vyšší, ovšem opět na žádnou podporu nedosáhnou.
Těžko říci, jestli tohle úředníci na Ministerstvu financí nedomysleli kvůli spěchu, anebo vymysleli schválně tak, aby náklady na podporu malých živnostníků nebyly moc velké.
Pokud platí druhá varianta, bylo by od ministryně financí fér, aby se netvářila jako štědrá zachránkyně páteře naší ekonomiky. A aby si odpustila řeči o „symbolických podmínkách“ a rovnou přiznala, že pomoc je prostě určena jen těm, které vládní opatření skutečně úplně zhuntovala a srazila jim tržby k nule. A to ještě jenom pro ty z nich, kterým se letos nevedlo o moc lépe než loni, protože pokud by letošní lednové a únorové tržby byly výrazně vyšší než ty loňské, pak ani propad březnových tržeb na nulu nemusí nutně kvalifikovat živnostníka k získání pomoci.
Anebo platí, že Pětadvacítka vypadá tak, jak vypadá, kvůli nedomyšlenosti a spěchu. Pak by měla ministryně pokorně předstoupit před poslance a požádat je, aby pozměňovacími návrhy její výtvor upravili. Pokud možno tak, aby skutečně podepřel otřesenou páteř českého hospodářství, tedy nejmenší živnostníky. Ne, aby této páteři po mnoha sladkých slovech a vyvolaných očekáváních zasadil další ránu kladivem.
