Komentář: PES, který neštěká, ale rovnou kouše

Ministerstvo zdravotnictví představilo protiepidemický systém, který škáluje míru rizika šíření covidu-19 a pro každý stupeň rizika předem definuje opatření pro boj proti dalšímu šíření. Pro tento protiepidemický systém zavedlo chytlavou zkratku PES a jednotlivým stupňům rizika propůjčilo konkrétní psí výraz. Vtipné.

Než se psovi podívám na zoubek, začnu přece jen aspoň trochu pozitivně, a to poděkováním. Poděkováním za to, že je konečně nějaký pes, strážce, hlídač nebo – jak jsme to s kolegy z občanské platformy KoroNERV-20 nazvali – jízdní řád pro orientaci a nalezení cesty ze současného chaosu. Tato mapa není zdaleka dokonalá, ale existuje. PES je ještě štěně, které se musí leccos naučit.

Není důležité, která země s ním přišla první, čí tabulka je barevnější, přehlednější. Klíčové je to, že ji máme. Je co zdokonalovat, dokreslovat, drezírovat.

Co konkrétně? Úplný výčet by byl na dlouho, zaměřím se na pár konkrétních příkladů.

V tabulkách chybí pár kategorií. Například možnosti pohybu za hranice státu nebo režimová pravidla pro hromadnou dopravu. Mohli bychom tím předejít po strop přeplněným tramvajím.

V PES stejně jako kdekoli jinde v celém systému chybí finanční motivace pro sebetrasování, testování a do budoucna i očkování. Dostatek testů a testovacích kapacit plus snížení ceny pro samoplátce třeba na polovinu by sice státní rozpočet mohlo přijít až na 2,4 miliardy korun, ale stát by tím mohl ušetřit na následném hašení požárů a vyplácení podpory zavřeným a omezeným živnostem a podnikům.

Jen pro představu: kompenzační bonus, takzvaná Pětadvacítka, už daňové poplatníky stál více než 20 miliard korun. Odměna každému sebetrasovanému (třeba využitím aplikace eRouška) ve výši 100 korun, jak jsme za KoroNERV-20 navrhovali, by zdaleka nevysála státní rozpočet tak jako dotace Podpůrného garančního rolnického a lesnického fondu na zajištění potravinové soběstačnosti ve výši jedné miliardy. Jedna miliarda by vystačila na 10 milionů sebetrasovačů.

A když už jsme u čísel, chybí mi odhad ekonomických a hospodářských ztrát, dopadu na ekonomiku, firmy a domácnosti pro jednotlivé kategorie. Velmi dobře si uvědomuji, že jde jen o hrubý odhad. Ale celý PES je založen na přesném počítání s nepřesnými čísly. Podle mých odhadů se denní ekonomické ztráty pohybují od 0,8 miliardy korun při nízkém stupni rizika až po 4 až 5 miliard při nejvyšším stupni rizika, kdy je omezován a vypínán provoz mnohých průmyslových závodů.

Problematické je i pravidlo 7 + 7. Úroveň rizika musí podle ministra zdravotnictví klesat po dobu 7 dní, aby se dalo uvažovat o přechodu do přívětivějšího stupně PES. A na samotné „povolení vodítka“ si budeme muset počkat dalších 7 dní. Tyto lhůty byly nastaveny arbitrárně, předpokládám, a vzniká tak přirozeně otázka, proč čekat na snížení stupně rizika sedm dní. Nestačily by například čtyři?

V praxi pravidlo 7 + 7 může znamenat, že standardního provozu restaurací bez omezení se dočkáme až za dva měsíce (4 × 14 dní), takže někdy na Nový rok.

Další problém by se dal nazvat „rovnost před covidem“. Žádné sektory by neměly být zvýhodňovány či neznevýhodňovány před ostatními, pokud jsou stejně rizikové pro přenos nákazy. Jen příklad za všechny: je opravdu nutné zavírat prodejny „zbytných“ potřeb a provozovny za splnění striktních režimových pravidel a pravidel pro počet osob v prodejně?

PES neslouží jen k hlídání našich kroků v blízké budoucnosti, ale nabízí i pohled zpět, do minulosti. Stačí propočítat hodnoty indexu rizika zpětně, jak se o to pokusil i Marek Lutonský. Rozvolňovat a zapínat ekonomiku jsme mohli už v polovině dubna. Dle propočtů pana Lutonského už na konci prvního dubnového týdne byla nebezpečnost situace na nejnižším stupni a s velkou nadsázkou lze říci, že PES spokojeně vrtěl ocasem. Vláda ovšem, nevybavená žádným podobným „hlídačem“ a obklopená omezenými informacemi o chování nového koronaviru, výrazněji rozvolnila ekonomiku až 11. května, zhruba o měsíc později. Tehdy nás jeden jediný den vypnuté ekonomiky stál zhruba 4,4 miliardy korun. Za měsíc 132 miliard.

Pád do ekonomické propasti mohl být poloviční, méně živnostníků, podnikatelů a zaměstnanců mohlo strádat, mohlo být méně finančně stresovaných domácností, méně žáků vyloučených ze vzdělávání. I kráter ve státním rozpočtu mohl být menší, kdyby se chtělo…

A to vše bez toho, že bychom ohrozili české zdravotnictví, pustili virus mimo kontrolu, vystavili ohrožené skupiny nepřiměřenému riziku nákazy. Ale stalo se, co se stalo. Chyběl PES, který by hlídal nás i vládu. Teď už ho máme, jen s ním musíme citlivě nakládat a dál ho kultivovat.