Článek
Od 26. listopadu se vlastně začnou psát zcela nové, o něco civilizovanější kapitoly dějin českého sportu. Na tento den je totiž naplánováno důležité dějství soudního procesu s Miroslavem Peltou a dalšími úředníky, funkcionáři, jakož i se dvěma obřími sportovními organizacemi, tedy s Fotbalovou asociací ČR a Českou unií sportu.
Nebudou se rozdělovat žádné medaile ani body. Soud rozhodne o vině, či nevině obžalovaných, případně vyměří tresty.
Už v tomto týdnu státní zástupce Ondřej Trčka výrazně oživil zájem veřejnosti o probíhající proces, když v rámci své závěrečné řeči šokoval laickou veřejnost a překvapil tu odbornou. A obžalovaným nejspíš na chvíli zastavil tlukot srdce.
To když z jeho úst vyslechli, na kolik dlouhatánských let by je žalobce rád poslal za mříže a kolik milionů korun by navrch ještě museli zaplatit jako pokutu. Miroslav Pelta slyšel kombinaci 9 let plus 25 milionů, šéf ČUS a českého basketbalu Miroslav Jansta 5 let vězení plus 2 miliony, někdejší ministerská náměstkyně Simona Kratochvílová 10 let a 6 milionů. To abychom v detailu zmínili alespoň nejsledovanější figury procesu. Ovšem ani jejich „kolegy“ z lavice obžalovaných Trčka ve svém návrhu výše trestů nikterak nešetřil. Naopak.
Takové „rakety“ ještě nad českou zemí v souvislosti s problematickým nakládáním s veřejnými prostředky nelétaly. I někdejší středočeský hejtman David Rath, asi největší usvědčený korupční hříšník veřejné sféry, dostal nakonec vyměřeno „jen“ 7 let vězení a povinnost zaplatit 10 milionů korun.
O vině, či nevině obžalovaných, stejně jako o případné výši trestů, samozřejmě nebude rozhodovat státní zástupce, ale soudkyně Lenka Cihlářová. Uvidíme, zda vůbec a do jaké míry se k žalobci Trčkovi a jeho argumentaci o porušení zákona přimkne. Počkejme si trpělivě i na to, nechá-li se inspirovat Trčkovou vizí drakonicky „našlehaného“ sazebníku trestů, nebo bude mírnější.
Dlužno dodat, že ani po 26. listopadu verdiktem Městského soudu v Praze kauza neskončí. S pravděpodobností blížící se jistotě přijdou odvolání k vrchnímu soudu. Nicméně už za pár týdnů se nám dostane alespoň základního sdělení a prvního vodítka, o které se budeme moci pevněji opřít.
Až dosud totiž v problematice státních dotací pro sport tápou prakticky všichni jak v černém lese. V průběhu soudního jednání vyšlo na povrch, jak nepřehledně a zmatečně byl celý systém ze strany státu po léta nastaven.
Právní rámec pro danou problematiku samozřejmě existoval. Ale v reálném světě se lov dotací podobal boji nejmocnějších predátorů džungle o vládu a kontrolu. A to z jednoduchého a nezpochybnitelného důvodu. Ministerstvo školství totiž zmíněnou nežádoucí džungli svou mnohaletou neschopností a nedůsledností vytvořilo. A aby toho nebylo málo, tak v reálných procesech skutečného světa nechalo ještě v řadě aspektů samotné sportovní svazy, tedy přímo „šelmy“ bojující o dotace, aby do podoby pralesního porostu dotační džungle samy zasahovaly.
Do jaké míry šlo přitom u Pelty či Jansty o akt sportovního lobbingu, anebo zda se dostali až za hranici zákona (a jak daleko), o tom právě rozhodne soud. Až jeho verdikt džungli trochu proseká a zprůhlední. V dosavadní změti dotační legislativy, kombinované v reálu i s jakýmsi nepsaným právem zvykovým, a snad dokonce i právem silnějšího, je totiž snadné ztratit se během chvilky.
Samozřejmě platí, že jen málokterý obžalovaný se asi v dějinách justice se státním zástupcem názorově sešel. Nicméně v peltovské kauze sportovních dotací jako by žalobce hovořil o úplně jiném vesmíru než o tom, který ožíval ve vyjádření osazenstva lavice obžalovaných.
Do určité míry jsem ochoten Janstovi a spol. věřit, že přinejmenším v některých bodech jsou autentičtí. Třeba v tom, že i některým lidem ze sportovního odboru MŠMT asi přišlo také zcela běžné a normální, když šéfové svazů ze zákulisí kontrolovali nejčerstvější rozdělovník dotací, porovnávali ho se svými předběžnými výpočty a následně pak úkolovali ministerské úředníky, ať hbitě provedou revizi výpočtu.
Podle obžaloby šlo o jednoznačné překročení zákona, podle Pelty, Jansty a spol. o běžnou rutinu všedního dne. Problém je v tom, že pravdu klidně mohou mít obě strany, neboť zmíněné výroky se navzájem nepopírají. Jinými slovy: Že se snad něco dělalo běžně, ještě neznamená, že to automaticky bylo i v souladu se zákonem.
Policie se na problematiku dění kolem sportovních dotací zaměřila až v letech 2016 a 2017. Jsem si skoro jist, že kdyby bylo možné vracet se v pátrání ještě hlouběji v řece času, nestačila by možná pro další a další obžalované celá soudní budova v pražské Spálené ulici, kde se kauza projednává.
Považte například, že zásadní část sportovních svazů a organizací uváděla v dotačních žádostech po dlouhá léta naprosto nereálné údaje o počtu svých členů. Jejich registrační systémy totiž byly zvyklé připisovat poctivě jen nové členy. Ale když někdo závodit přestal nebo dokonce zemřel, v „matrikách“ sportovních svazů se to mnohdy nijak neprojevilo. Zůstávaly tam „černé duše“. Nešlo vlastně ani o žádné tajemství, nejvýše o veřejné. Ale policie v té věci nikdy neudeřila a dodržování litery zákona nevymáhala. A to bezpochyby i v mnoha dalších případech, kdy se s dotacemi čarovalo. Leckdy se snad i muselo čarovat, protože kupříkladu metodika ministerstva spjatá s dotacemi byla dle výpovědí řady svědků zcela nedostatečná.
Někteří referenti ministerstva z ohrádky svědků seznamovali soud s tím, že si vůbec nevěděli rady, jak žádosti vyhodnocovat. Tristní zjištění.
Co nezvládalo se ctí ministerstvo, tam se logicky snažilo mocensky proniknout sportovní prostředí. Dostalo se až absurdně daleko. A z toho vlastně celá aféra vyplynula. Jednou už ohřáté mléko muselo z hrnce vykypět.
Pelta, Jansta a spol. mohou možná spílat osudu, že zrovna na ně si policie nasazením operativní techniky posvítila. Stejně tak, že jejich předchůdci prováděli beztrestně dost možná i pekelnější věci, a navrch ještě, že oni sami své chování ve věci neinvestičních dotací považovali za běžný, zavedený standard. Jenže jde o argumenty zcela liché. Podstatná je totiž odpověď na otázku, zda jejich skutky porušily zákon. A zodpoví ji soudkyně Cihlářová v listopadu.
Nelze nezmínit, že se celá kauza dělí do dvou větví. Až dosud byla řeč zejména o neinvestičních programech na provoz svazů.
Veřejnost zná ale lépe větev druhou, v níž tehdejší boss českého fotbalu Miroslav Pelta pracoval na rozdělení investičních dotací s náměstkyní Kratochvílovou, a to v bytě na Senovážném náměstí, který jí dal k dispozici. Tajně se tam scházeli a ještě tajněji je tam odposlouchávala policie.
Že takhle by asi rozhodovací procesy kolem dotací vypadat neměly, je snad zřejmé i malým dětem. Pelta s Kratochvílovou ale u soudu prohlásili, že si žádného pochybení nejsou vědomi. Zvláštní. Přitom dle odposlechů Kratochvílová neustále Peltu peskovala, že je neopatrný. A apelovala na něj, ať to či ono neříká do telefonu. Nejspíš z obav, že by se něco mohlo prozradit. To je důkazem, že o problematické, chcete-li nelegální podstatě svých aktivit ti dva moc dobře věděli. I tady musí ale finální verdikt vyřknout soud, tak ho raději nepředjímejme.
Jeden svůj vlastní soud si ovšem přece jen dovolím vynést už dnes. Jde o Peltovu nejnovější slovní perlu: „Máme morální nárok na zproštění viny.“
Co na to říct? Nejtrefnější snad bude ono klasické sportovní: „Tak určitě…“
