Článek
Prezident Miloš Zeman jmenuje v pátek Karla Havlíčka novým ministrem dopravy místo Vladimíra Kremlíka. O tuto ústavní operaci požádal premiér Andrej Babiš v pondělí, souhlasné „ano“ se ozvalo z Hradu vzápětí.
Se stopkami jsem to neměřil. Ale podle toho, jak putovaly zprávy, mohl být mezi Babišovou žádostí a informací prezidentova mluvčího rozdíl maximálně několika hodin, v médiích dokonce několika desítek minut. Řekněme 2 hodiny.
Následující výpočty jsou tím pádem orientační, řádově ale správné. A to pro srovnání stačí.
S žádostí premiéra o změnu ve vládě teď souhlasil prezident přibližně 1000krát rychleji než v případě ministra kultury Antonína Staňka. Jeho odvolání bylo navrženo 31. května 2019. Odvolán byl po až dvou měsících. Michala Šmardu prezident jmenovat ministrem odmítl. Definitivně se tak vyslovil 14. srpna. S dalším kandidátem Lubomírem Zaorálkem souhlasil 21. srpna.
To bylo 82 dní od písemného návrhu na výměnu ministra.
Mezi návrhem a samotným jmenováním uplynulo u směny Staněk-Šmarda-Zaorálek 89 dní, v případě Kremlík-Havlíček 4 dny, a to možná jen proto, že premiér Babiš je mezitím na návštěvě Izraele.
Jmenování ministra dopravy bylo tedy zhruba 22krát rychlejší než jmenování ministra kultury. A to za jedné a té samé Ústavy České republiky, za jedněch a těch samých pravidel a zvyklostí. Rychlost, respektive pomalost celé procedury záležela na vůli prezidenta republiky. Na libovůli.
Jsou tu samozřejmě rozdíly. Dopravu má ANO, kulturu jako stvořenou k podobným hrátkám ČSSD. A Karel Havlíček už ve vládě je, šlo by o to přidat mu další portfej.
Což ale vůbec neznamená, že by prezident měl odstoupit od praxe, že se s kandidáty na ministerská křesla setkává, aby se seznámil s jejich představami a názory, případně se jim pokusil vštípit nějaké cenné rady, popil dobrou kávu, nabídl tykání, prostě cokoli. To se jindy děje běžně. Prezident, slyšeli jsme z Hradu tolikrát, přece není automat na podpisy a podpis není formalitou, musí se dobře zvážit. Viz také staňkiádu.
S Karlem Havlíčkem se sice Miloš Zeman už seznamovat nepotřebuje, ale rozhodně by měl na co se ptát. Podepisuje totiž unikátní operaci – jeden ministr nemalého ministerstva (a zároveň vicepremiér) je pověřen řízením ještě jednoho. A nemá jít o žádné provizorium, ale dlouhodobý záměr, na jehož konci může být sloučení dvou institucí s rozsáhlými kompetencemi a pestrou agendou do jedné. To tu, myslím, ještě ve vládě nebylo.
Takže minimálně dotazy typu „Pane Havlíčku, jak si to představujete v praxi?“ nebo „Jak to budete stíhat, víte, že v sedm hodin slušný člověk ještě spí?“ by byly od hlavy státu na místě. Jde o kontroverzní záležitost.
Navíc: Nacházíme se v Zemanově oblíbené zóně průmyslu (jedním z Havlíčkových předchůdců tu byl Miroslav Grégr) a dopravy (tři čtvrtiny Národního investičního plánu, investice jsou nebeská mana). A jako bonus kanál Dunaj-Odra-Labe. Vážně to nestojí ještě před jmenováním za hlubší zájem? Změna ministra dopravy, navíc takhle netradiční, by přece měla být ze Zemanova pohledu mnohem podstatnější než nahrazení ministra kultury.
Záležitost kolem odvolání Antonína Staňka a nejmenování jeho nástupce byla součástí ústavní žaloby Senátu, kterou v září Poslanecká sněmovna odmítla. Podle senátorů „prezident republiky porušil svou povinnost jmenovat člena vlády na návrh předsedy vlády“ a „odmítal splnit své ústavou dané povinnosti“.
Druhá kosmická rychlost, kterou naopak zařadil v případě Karla Havlíčka (a předtím Marie Benešové), Zemanovo loňské letní otálení jen podtrhuje. Jak by to vyhodnotil Ústavní soud, se ale bohužel nedozvíme.
