Článek
„Naše země nevzkvétá.“ Tak před jednatřiceti lety charakterizoval stav Československa Václav Havel z televizních obrazovek a rozhlasových přijímačů. Kdo si jeho novoroční projev přečte dnes, zjistí, že se naše země za tu dobu téměř nikam neposunula. Havel v roce 1990 zmiňuje zastaralé hospodářství (nyní v podobě montovny Evropy), malou vzdělanost (lpění na memorování faktů bez aplikace perspektivy přetrvává dodnes) nebo přetvoření svéprávných lidí na šroubky „obludně velkého rachotícího a páchnoucího stroje“ (dává vzpomenout na dnešní trvání na otevřených fabrikách a upřednostňování průmyslu před ostatním).
Pandemie koronaviru obnažila, že Česká republika je zemí, kde se na nikoho příliš neberou ohledy – kromě těch, kteří mají dostatečný vliv na to, aby si je dokázali zařídit. Ostatně rakouský filozof chorvatského původu Boris Buden o postsovětských zemích ve své knize Konec postkomunismu píše, že si ve jménu dohánění Západu osvojily kapitalismus, „který je kapitalističtější než jeho západní originál,“ a je tedy „flexibilnějším, bezohlednějším, divočejším“. V takovém systému podle Budena postupně mizí institucionalizovaná společenská solidarita.
Vývoj v posledních měsících se všemi paskvily a zmatky nasvítil tuto bezohlednost vůči běžným obyvatelům jasným reflektorem. Chcete lokální potraviny, které by měly menší uhlíkovou stopu a jejichž producenti by obnovovali vztah k Z/zemi? Dostanete návrh zákona o potravinových kvótách, který by posílil jen zemědělské velkoproducenty v čele se dvěma členy vlády – premiérem Babišem a ministrem zemědělství Tomanem. Internetový systém registrace na očkování pro seniory, zpočátku nad osmdesát, dnes nad sedmdesát let, by byl definicí zlého trollingu i v běžné situaci. Jeho zpackané provedení korunované vyžadováním testu identity reCaptcha, o jehož náročnosti kolují na internetu stohy vtipů, bylo už jen šlehačkou na tomto dortu fiaska. O vysokoškolských studentech, ať už píší seminární, nebo závěrečné práce, které jímá co čtvrt roku hrůza, jak se dostanou k potřebným knihám kvůli zavřeným knihovnám a prodlužování online přístupu do katalogu Národní knihovny vždy až na poslední chvíli, ani nemluvě. Z některých vyjádření zástupců průmyslu a poslanců (může se stát, že tyto funkce splývají) to vypadá, že ohledy se mají brát především na zisk firem, ne na zdraví jejich lidských zaměstnanců.
Vyjmenované příklady používají obyčejné lidi (jakkoli je tento termín vlastně nicneříkající) jen jako další proměnnou v technokratické rovnici, a ne jako její požadovaný výsledek, jemuž bychom měli podřizovat dosazování jednotlivých členů.
Snad každý – od podnikatelů zasažených pandemií a následně vládním chaosem v kompenzacích, studentů či umělců, lékařů a zdravotnických pracovníků, seniorů nebo ekologických organizací či obyvatel znevýhodněných lokalit – by dokázal vyjmenovat svůj příklad bezohlednosti, které se na něm podle jeho soudu dopustil náš stát a jeho instituce.
Rádi o sobě mluvíme a slýcháváme, jak jsou Češi de facto tolerantní národ. Jenže co kdybychom tuto tezi a stereotyp převrátili na hlavu a nebrali ho jen jako kompliment? Možná že naše tolerance zahrnuje i ignorování problémů, které nejsou na první pohled zřejmé, a tendenci odpouštět těm, kteří je způsobili, případně je neřeší. Letos to budou tři roky, kdy projekt Mapa exekucí vytáhl palčivý problém dluhových pastí. Kdo pomohl lidem v nich chycených (pomiňme, že krok ke zrušení kategorie dětských dlužníků udělala Sněmovna až minulý týden)? Podobně se to má i s kanálem Dunaj–Odra–Labe, od počátku zřejmě neproveditelným a nesmyslným projektem, o němž se však pořád uvažuje jako o reálné možnosti.
Možná že reprezentace jiných států už by za tato i jiná selhání byla vyprovozena ze svých postů zdrcující volební porážkou či revoluční náladou v ulicích. Ne tak zde. Tady jako by bylo zavírání očí před problémy a jejich tolerování národním sportem. Jednou z jeho základních příruček by ostatně mohla být publikace Modrá, nikoli zelená planeta exprezidenta Klause. Není divu, že Česko skončilo nejprve jako tzv. unesený stát a nyní se rozpadá za tichého praskání, až skončí jako stát zhroucený. Kde se nepěstují ohledy na druhé, kde bývá empatie považována za slabost, kde si potrpíme na velká gesta bez další drobné práce, tam je cesta umetena všem, kteří mají v úzkých průrvách jejich hledí jen svůj vlastní prospěch.
I trosky se však dají dát do kupy. Pandemické políčky uštědřené do tváří lidí snažících se dodržovat opatření, starat se o sebe a nejbližší, mít alespoň základní solidaritu, ale mohou nakonec pomoci uvědomit si systémové problémy, které nás trápí. Jako namátkou neschopnost zapojit tu naši českou kotlinu do globálního přediva vztahů, jehož je ostatně rozšíření nemoci covid-19 důsledkem. Jako by nám vir nabízel osvojení filozofie akceleracionismu, mezi jejíž představitele se řadí Karl Marx, Friedrich Nietzsche nebo dvojice Gilles Deleuze a Félix Guattari a v níž jde právě o urychlení procesů (i těch negativních), aby se dala vytvořit nová a lepší budoucnost.
Pokud tedy pandemie koronaviru naší společnosti odhalila na kost její slabinu – bezohlednost –, nabízí se nám možnost tento bacil sobectví oslabit. Pokud si však z probíhajícího ohrožení nic nevezmeme, nebudeme moci o období nucených karantén a izolace hovořit jako o skutečné krizi. Bez katarze je totiž krize nesmyslná, jak píše ve své loňské knize publicista Petr Fischer. A v takovém případě vlastní nepoučitelnosti bychom museli čekat na další „napomenutí“ – možná mírnější, možná surovější, tak jako to současné, za nímž už nyní zůstávají tisíce mrtvých, tisíce něčích blízkých. A to je bezesporu velmi důrazné varování.
