Komentář: Padají emise, něco si přejme

Emise skleníkových plynů za rok 2020 čeká propad. Celosvětově se jejich objem zmenší přibližně o pět, v Evropě a Česku možná až o deset procent. To je větší pokles, než k jakému došlo během ropného šoku na přelomu 70. a 80. let v důsledku rozpadu sovětského bloku nebo po finančním krachu roku 2008. Vše samozřejmě souvisí méně s úspěchem klimatických politik a více s útlumem výroby i spotřeby v důsledku koronavirové pandemie. Tak jako tak, jde o jedno z nemnoha pozitiv současné situace a my s ním můžeme naložit jako s příležitostí.

Poslední rok se nesl ve znamení prohlubujících se poznatků o závažnosti dopadů změny klimatu na přírodní i socioekonomické systémy, v Česku zosobněnými trvajícím suchem a kolapsem lesů, a sílícího tlaku na adekvátní politickou odezvu. Státy Evropské unie se rozhodly volání veřejnosti vyslyšet a koncem minulého roku si stanovily cíl dosáhnout do poloviny 21. století klimaticky neutrálního hospodářství. Tento závazek má nyní stvrdit Evropský klimatický zákon a k tomuto účelu se rovněž připravuje desetiletý investiční plán o objemu až jeden bilion eur.

Cíle se tedy zvyšovaly a o ambiciózní prohlášení nebyla nouze, ale skutečný emisní trend posledních let nebyl příliš optimistický – spíše naopak. Objem vypuštěného CO2 a dalších skleníkových plynů v Evropě ani v Česku od roku 2014 neklesal. Zlepšovala se sice energetická účinnost evropské ekonomiky a své přínosy mělo i rychlejší nahrazování fosilních zdrojů energie obnovitelnými, avšak sílící růst HDP spojený s dalšími emisemi skoro všechny pokroky na této frontě vymazal. Bylo zřejmé, že pro nastoupení na plánovanou (a potřebnou) trajektorii vedoucí ke snížení emisí o 50, nebo dokonce 55 % v příští dekádě oproti roku 1990 bude potřeba nějakého zlomu. Ten nakonec přišel z nečekaného směru.

Nemá cenu zastírat, že emisní propad, který pozorujeme a budeme pozorovat v dohledné budoucnosti, je spojený se všeobecně nežádoucí situací. Firmy přicházejí o zakázky a lidé o výdělky, společnost zpomalila až téměř do zastavení a politické snažení se soustředí na to nejdůležitější – záchranu životů a předcházení neúnosného růstu počtu lidí nakažených potenciálně smrtícím virem. Zároveň se ale už začalo hrát o to, jak bude vypadat hospodářství, průmysl, energetika, doprava a vůbec fungování celé společnosti po odeznění pandemie.

Jakkoli je určitá normalizace mnoha oblastí života žádoucí, nemá smysl se marně snažit vstoupit do předkrizové řeky. Proto je na jedné straně zásadní, aby finanční stimul od české vlády nebyl plošný, ale šel přednostně do perspektivních oborů typu čisté energetiky, nízkoemisního průmyslu, renovací budov nebo oběhového hospodářství. Současná situace tak například může urychlit beztak nevyhnutelný konec uhelných zdrojů elektřiny a tepla.

Na straně druhé nás jako jednotlivce stav plný omezení nedobrovolně učí více být a pracovat v domácnosti a v rodině, využívat online nástrojů, méně cestovat a všeobecně zvolnit a uskromnit se. Alespoň pro některé bude toto období nepochybně představovat popud k hlubšímu přehodnocení životních priorit a spotřebitelských vzorců – a tím ostatně také k trvalému snížení tlaku na emise skleníkových plynů.

Jestli by nás v této souvislosti měla něco naučit léta, která následovala po hospodářském krachu roku 2008, je to, že snižovat emise skleníkových plynů přímo narušujících stabilitu klimatického systému Země je mnohem, mnohem snazší, pokud ekonomika roste ročním tempem kolem jednoho procenta, než když expanduje třikrát nebo čtyřikrát rychleji. V druhém případě totiž veškeré technologické pokroky a zvyšování účinnosti, jakkoliv samy o sobě skvělé, zkrátka nedokážou vést k potřebné emisní úspoře.

Cestu ven z pandemie proto nemá smysl klestit důrazem na růst za každou cenu jako spíš chytře cílenými investicemi spojenými s porozuměním, že jednotky HDP opravdu neměří kvalitu života, míru připravenosti na nenadálé situace ani udržitelnost fungování naší společnosti, o kterou se zde dlouhodobě hraje především. Změny v hodnotách a změny v chování, kterým se učíme v době karantény, nám všem mohou být užitečné i po jejím odeznění.

Padají emise – a my bychom si měli v zájmu našem i našich dětí přát, aby co nejdříve dopadly až na dno. Za určité konstelace by rok 2019 mohl být historickým celosvětovým vrcholem vypuštěných emisí skleníkových plynů, což by byl obrovský úspěch. Rok letošní pak může být tolik potřebným odrazovým můstkem k dosažení evropské klimatické neutrality v souladu s Pařížskou dohodou.

Pokud se neumíme směrem k ochraně klimatu vydat za běžného stavu věcí, měli bychom se tím spíš zkusit odpíchnout od krize.