Článek
Vláda se čerstvě pokusila zmírnit středeční paniku mezi podnikateli. Ta nastala ve chvíli, kdy se ukázalo, že kabinet už svá opatření nevydává podle krizového zákona, ale podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Což podle prvních výkladů znamená, že podnikatelům nevzniká nárok na náhradu škody způsobené krizovými opatřeními.
Ministryně financí na jedné straně ujistila, že podle právníků Ministerstva vnitra jsou dopady a konsekvence opatření totožné, ať je zaštiťující zákon jakýkoli. Jedním dechem ovšem dodala, že žádné náhrady škod nebudou, protože paragraf krizového zákona, který o náhradách mluví, je určen pro případy zabavení majetku či plnění státem určených pracovních povinností.
To je ovšem skutečně jen pohled vládních právníků. A pokud se podnikatelé, jimž vládní opatření zničila byznys, obrátí na soudy, není nikde psáno, že jejich výklad práva – tentokrát závazný – bude stejný.
Z rétoriky Aleny Schillerové bylo navíc poměrně patrné, že se takového kroku obává. O možných stěžovatelích mluvila zásadně jako o spekulantech a několikrát připomněla kauzu Diag Human, v níž se Česko léta se střídavými úspěchy soudí o miliardy korun. Ta ovšem se současnými opatřeními absolutně nijak nesouvisí. Byla použita jenom v rétorické snaze vykreslit každého, kdo by se chtěl soudně domáhat náhrady škod, jako nepřítele státu. Stejně tak působila slova ministryně, že pokud by měl stát nahrazovat škody, které svými kroky působí, zhroutil by se a nebylo by na důchody.
Takové zastrašování a preventivní stigmatizace jsou za hranou standardního vystupování politika v právním státě.
Na druhé straně nelze vládě upřít snahu podnikatelům v nouzi pomoci. Patnáctitisícová měsíční podpora pro OSVČ postižené vládními opatřeními je vlastně sympatický, odvážný a bezprecedentní nápad, který by v kombinaci s dalšími úlevami (ošetřovné, půlroční pardon na pojistné v minimální výši) měl alespoň některým živnostníkům pomoci zvládnout nejhorší chvíle. Zase je ale dobré se podívat na provedení.
Velmi důležitá bude metodika přiznávání této nové podpory. Laicky řečeno je potřeba zařídit, aby na ni dosáhli nejen lidé, kterým vláda přímo zavřela živnost, ale i ti, kdo na vládní opatření doplatili nepřímo – to se může týkat například různých poradců či překladatelů, průvodců, stavebníků nebo taxikářů. Ti všichni svá řemesla provozovat sice smějí, ale dost dobře nemohou, protože vládní opatření umrtvila poptávkovou stranu jejich byznysu.
Způsob, jakým budou živnostníci prokazovat, že krvácejí na vládních opatřeních, bude klíčový pro to, aby podpora měla smysl a byla dobře zacílená. Plošná aplikace na všechny OSVČ by byla drahá a zahrnula by třeba i lidi spokojeně pracující na oblíbený švarcsystém. Jakékoli omezení v sobě ale na druhé straně ponese riziko vzniku těžkých nespravedlností. Tady budou muset úředníci hodně přemýšlet.
Pozoruhodné je i to, že o podporu bude třeba žádat na finančním úřadu. Připomeňme, že pro bezúročné záchranné půjčky si podnikatelé musejí buď do Českomoravské záruční a rozvojové banky, anebo nově i do své vlastní banky, o schválení ošetřovného musejí žádat živnostenský úřad, chtějí-li kompenzovat část mzdy svých zaměstnanců v rámci kurzarbeitu, mají se obracet na úřady práce. Každý ministr se samostatně chlubí, co jeho resort pro živnostníky dělá a žárlivě si střeží vlastní zásluhy.
Stát prostě ani v 21. století nedokázal zřídit krizovou „ambulanci pro podnikatele“, jedno místo – fyzické, nebo virtuální, nejlépe oboje – kde by bylo možné všechny žádosti vyřídit naráz. „One stop shop“ se tomu po anglicku říkávalo kdysi, když byla debata o zefektivnění státní správy ještě v plenkách. Takto musejí podnikatelé jen doufat, že alespoň metodika posuzování nebude předurčena tímto resortismem. Nejhorší možný scénář je, že úředníci na finančních úřadech budou míru postižení krizovými opatřeními posuzovat úplně jinak než na úřadech živnostenských.
Má-li být pomoc účinná, musí být rychlá, dostatečná, přehledná a dostupná. První kritérium snad vláda plní, o druhém se bude ještě hodně diskutovat, ale v posledních dvou případech to zatím na žádné dobré známky nevypadá.
