Článek
Nejdůležitější ze všeho je statistika. Zhruba těmito slovy asi začínal zkušený sovětský propagandista, když zasvěcoval nadějného tovaryše do tajů svého umění. „Oslepit každého čísly z výroby, stavebnictví, dopravy, špičkových platů a podobně“ byl podle znalce sovětského režimu Arthura Koestlera první krok mistrů propagandy, dnes bychom řekli marketingu.
Obdobně a často stejně úspěšně ostatně používají statistickou metodu představitelé jiných režimů. Teď se můžeme těšit na velkolepé představení přímo na české půdě, protože s počátkem adventu přislíbil premiér Andrej Babiš, že do Vánoc konečně zveřejní dva roky chystaný Národní investiční plán, který obsahuje veškerý „potenciál růstu“, se kterým může Česko počítat v letech 2019–2030.
Pokud premiérovo marketingové oddělení dobře připraví svou práci, budeme stejně jako mnozí před námi „oslepeni čísly“ o tom, jak skvělá budoucnost nás čeká.
Ostatně ta nejdůležitější čísla už známe. Loni premiér oznámil, že jeho plán obsahuje sedmnáct tisíc projektů v hodnotě tří a půl bilionu korun. Minulý pátek v debatě s představiteli stavebních firem mluvil o dvaceti tisících projektech v ceně pět bilionů, tedy za tolik peněz, kolik za jeden rok vyprodukují všichni Češi dohromady.
Když se takové peníze rozumně využijí na rozumné stavby, to by v tom byl čert, aby se zdejší poměry neobrátily k lepšímu nějakým zásadním způsobem. Stačí počkat, jaké stavby to budou, a v tom může být nádherné vánoční překvapení.
Dobří jako Kalousek
V této chvíli ale stojí za to se zastavit a protřít si bilionovými částkami oslepené oči. K běžné praxi propagandistů patří také trik představit události odpovídající očekávanému chodu dějin jako fenomenální úspěch těch, kdo je platí.
Pro Čechy může být opět nejbližší příklad z Východu. Nikdo nemohl zpochybnit, že se sovětské Rusko dokázalo před druhou světovou válkou industrializovat a mohutně zvýšilo výrobu ve všech oborech. Použít tento vývoj jako důkaz, že socialismus je lepší než kapitalismus, to už bylo za vlasy přitažené, protože obdobnou industrializací s odpovídajícím růstem výroby prošly vyspělejší země už dávno v devatenáctém století a socialismus k tomu nepotřebovaly.
Podobně střízlivý pohled zruší také kouzlo Národního investičního plánu o třech a půl nebo pěti miliardách.
Investice zdejšího veřejného sektoru, tedy státu, krajů a obcí, prudce zpomalily během krize po roce 2008 a poté padaly až do roku 2017. Od té doby jich podle Eurostatu opět přibývá a letos se jejich finanční objem přiblíží k celkové částce čtvrt bilionu, tedy 4,5 procenta hrubého domácího produktu. Proti roku 2009 to je dost málo, protože v raných časech ministra financí Miroslava Kalouska se na investicích utratilo přes šest procent HDP.
Pokud by tedy nepříliš výkonný investiční stroj pracoval až do roku 2030 stejně jako letos, pak by se v „Babišově jedenáctiletce“ 2019–2030 proinvestovalo 3,9 bilionu.
Není divu, že premiér svou původní vizi o investicích za tři a půl bilionu zvýšil na pět bilionů. To by odpovídalo vyhlídce, že stát, kraje a obce najdou na investice aspoň tolik peněz, kolik vzhledem k výkonu ekonomiky dokázaly vlády před velkou finanční krizí roku 2009.
Nutno však upozornit, že v rozpočtu na rok 2020 se žádný velký investiční boom nechystá a ještě víc na pováženou je další okolnost. V posledních letech se neinvestuje podle žádného plánu.
Řečeno slovy Nejvyššího kontrolního úřadu se nestaví tam, kde je to nejvíc potřeba a kde to má největší efekt, ale tam, kde investoři dokážou získat povolení stavět. Často tak vznikají investiční celky, které namísto užitku přinesou jen nákladnou povinnost platit za jejich údržbu. Není dobré zapomínat, že neuváženým zvýšením investic zkrachoval v roce 1987 osmý pětiletý plán, a přiblížil tak pád normalizačního režimu.
Jednou větou: Národní investiční plán bude sotva něčím víc než konstatováním, kde všude můžeme investovat, pokud budeme za nové dopravní, průmyslové, zdravotnické, zemědělské nebo komunální stavby utrácet zhruba stejně, jako jsme to dokázali dosud. Jestli opravdu půjdeme naznačeným směrem, to už bude záležet na příštích vládách, hejtmanech a starostech. Proč bychom však za očekávaný vývoj někoho nepochválili, například premiéra Babiše?
Bez důkazu
Premiérovo marketingové oddělení může jen mrzet, že zatím vedle parádních statistik nemůže použít další důležitý argument, který by teprve dílo učinil dokonalým. Je třeba ukázat nějaký mimořádný úspěch, jakými byla pro sovětskou propagandu výstavba přehrady Dněprostroj a později první člověk ve vesmíru. Tyto nepochybné důkazy technické vyspělosti pak mohly být představeny jako typický výkon sovětského člověka a snadno zakrýt, že v zemi se také najdou nejzaostalejší regiony světa.
Potíž současných tuzemských marketérů je v tom, že žádnou takovou stavbu ani technický výkon nemají v posledních šesti letech k dispozici.
Ani ve volebním roce 2021 to nebude velká sláva, protože největší státní investicí je v tomto období oprava dálnice D1, která spolkne jen napřesrok 5,6 miliardy. Možná se to do voleb stihne, ale připomínat oslavami devítileté utrpení, které na D1 do značné míry zbytečně zažívali šoféři, se nezdá být dobrým nápadem.
Ovšem pokud jde o dálnice, budou se před volbami stříhat pásky už jen na třech krátkých úsecích D6 okolo Řevničova a Lubence. Větší slávou by snad mohlo být dokončení posledního úseku železničního koridoru z Prahy do Tábora, který malebnou krajinu České Sibiře překonává řadou tunelů. Samozřejmě za předpokladu, že si železničáři pospíší a novou trať dokončí i odzkouší s předstihem.
O to lepší musí být předvánoční představení o tom, co se již brzy postaví. Pokud nebude řeč o novém reaktoru v Temelíně, kanálu Dunaj–Odra–Labe, vysokorychlostní železnici a širokopásmovém internetu do každé vesnice, pak to bude zklamání.
