Článek
Brodíte se řekou, před chvílí už jste špičkami sotva dosáhli na dno, párkrát jste si lokli, proud vám odnesl obě boty, a i když zrovna teď je vody jen po pás, na druhý břeh je to ještě pořádný kus cesty a netušíte, jaká hloubka na vás ještě číhá. Už to může být bezpečné, anebo taky ne. A nutno dodat, že plavat skoro neumíte.
I tak se dá popsat stav, do kterého doputovalo Česko při zdolávání řeky Pandemie. Po třech měsících, během kterých si především zdravotnictví mnohde sáhlo na úplnou hranici sil, konečně prožíváme období, které přímo vybízí k optimismu.
Jaro je snad definitivně tady, nakažených ubývá, z některých nemocnic přicházejí zprávy o vyprázdněných JIP a fotky ventilátorů naskládaných u zdi. Navíc po mnoha týdnech konečně nejsme ve světových statistikách nedostižní – zejména tedy v těch, kterým nikdo kralovat nechce.
Ale je současná situace opravdu tak dobrá, jak bychom moc chtěli věřit? Chceme totiž bez debaty všichni, psychická únava z posledních měsíců je zničující, navíc vzývané světlo na konci tunelu už nám slibovali tolikrát…
Takže jak na tom opravdu jsme? Počet nových případů se ve všední dny pohybuje kolem tří tisíc. Cifra, na které si můžeme snadno otestovat, jak moc naše vnímání ovlivňuje nedávno prožitá zkušenost. Ještě to přece není tak dlouho, co naskakovala denně čtyř i pětinásobná čísla, takže nějaké tři tisícovky? Brnkačka. Anebo ne?
Vzpomeňme na přelom loňského srpna a září, kdy se po poklidném létě začaly případy covidu objevovat nejdříve po nižších a posléze vyšších stovkách. Kdekdo si tehdy ťukal na čelo u předpovědí některých odborníků, kteří varovali, že ze stovek mohou být během krátké doby tisíce denně. S nekompromisními principy geometrické řady jsme se měli zakrátko seznámit všichni.
A bohužel jednou nám to nestačilo. Prosincové přehnaně optimistické a neuvážené rozvolnění v době, kdy přibývaly čtyři tisícovky denně (tedy jen o málo víc, než nyní), vyvolalo v dalších měsících katastrofu, která stála desetitisíce životů. Podobnou chybu udělalo později třeba Polsko a s následky se potýká doteď.
Je zcela logické a vlastně i nezbytné, abychom po překonání krizových měsíců nastoupili cestu k rozvolňování. Naprosto klíčové ovšem je, najít správnou míru. Po jak tenké hraně se pohybujeme, už totiž víme.
A nemyslím nutně jen, jaké kroky, stupně, psy nebo balíčky připraví a nastolí vláda. To je pouze jedna strana mince. Na druhé jsme my všichni ostatní. Použijme ten tolikrát oslavovaný zdravý rozum. Ne však podle pravidla „nikdo mi nebude diktovat, vím všechno nejlíp“. Zkusme spíš „neměl bych být přece jen uprostřed pandemie obezřetný?“ Třeba i proto, že aktuální české tři tisícovky jsou obdobné číslo, u kterého jiné (i větší) země naopak opatření zpřísňují.
Častý argument odpůrců i nejmírnějších opatření také zní, že „virus zde bude navždy a musíme se s ním naučit žít“. To ale nikde psané není. Jako příklad mohou posloužit třeba spalničky, nebezpečná a ještě nakažlivější nemoc, o které se výstižně říká, že ji chytíte i přes klíčovou dírku. Lidstvo se s nimi žít nenaučilo, ale prostě je porazilo – masivním očkováním a důslednou karanténou a trasováním lokálních ohnisek, když se náhodou objeví. Covid může dopadnout úplně stejně, byť se to teď zdá jako sci-fi.
Ano, frustrace je už mnohdy nesnesitelná, očkování nejde ani náhodou tak rychle, jak jsme si přáli, natož jak nám slibovali. Navzdory tomu ale funguje, každá další tisícovka naočkovaných snižuje viru prostor pro šíření, a tím každá dávka vakcíny nechrání jen příjemce, ale i ostatní, na něž se ještě nedostalo.
Ne jednou, ale dvakrát už jsme viděli, že když hodíme veškerou opatrnost za hlavu, nedopadne to dobře. Neudělejme tu chybu potřetí. Tak na sebe hlavně všichni dávejte pozor.
