Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Kdysi to byli Tony Blair (ČSSD), David Cameron (ODS) nebo Gerhard Schröder (ČSSD). Letos přijelo vyztužit volební kampaň jiné zvučné jméno: maďarský premiér Viktor Orbán (ANO). Andreji Babišovi, se kterým minulý týden obhlédli plot na maďarských hranicích, přivezl do Prahy a Ústí nad Labem témata migrace a špatného Bruselu. Mezi oběma státníky funguje populistická chemie, to je zjevné.
V některých komentářích zaznívaly pochyby, zda orbánování, jemuž Babiš v horké volební kampani věnoval prakticky dva dny, může hnutí ANO opravdu zúročit ve volebním výsledku. Protože důrazem na obstarávání materiálních potřeb si voliče už zajistilo. A ti své preference nejspíš nijak zvlášť nepromítají do nacionalistického maďarského premiéra (přičemž severní Čechy mají za humny Německo, nikoli Maďarsko).
To všechno je možné. Ale Orbán na Severu není určen ani tak k mobilizaci voličů ANO jako těch, kteří by jimi potenciálně mohli být: zejména příznivců Okamurovy SPD, menších krajních stran a případně těch, kteří obvykle volit nechodí. To všechno je rezervoár, ze kterého může Babiš ještě čerpat hlasy, i když obzvlášť v Ústeckém kraji už skoro vyluxoval, co se dalo.
Speciálně ona třetí kategorie vlažných voličů či úplných nevoličů je významná: rozhodla o vítězství Miloše Zemana v prezidentské volbě v roce 2018, a kdyby se letos u uren objevil významný počet tradičních nevoličů, pravděpodobně to Babišovy vyhlídky vylepší. I proto se premiér snaží povzbudit negativní emoce spojené s migrací. Do roztrhání těla.
Vrtění Orbánem má samozřejmě také zastínit, že se jedná o setkání dvou covidových loserů. Česko a Maďarsko patří v dlouhodobých pandemických statistikách k nejhorším na světě. Dodnes, i když dosud poslední vlna tu odezněla už docela dávno, zaujímají v počtu obětí na milion obyvatel čtvrté a šesté (Česko) místo na světě. To je nepřijatelné tím spíš vzhledem k tomu, jak kvalitním veřejným zdravotnictvím naše země disponuje. Odpovědnost vlády je jasná.
Orbánova návštěva jen podtrhla zamýšlené vyznění Babišovy „covid-free“ volební kampaně: Mluví se v ní o šest let staré migrační vlně, o které jsme si spíš četli ve zprávách, než že bychom se s ní setkali. Nemluví se o tisících obětí covidu a následcích pro vzdělání, podnikání a lidské osudy. S tím jsme se naopak intenzivně setkávali tváří v tvář. A ještě to neskončilo.
O posttraumatickém syndromu Wikipedie píše, že jde „zjednodušeně řečeno o stav, kdy selže začlenění traumatického zážitku mezi ostatní každodenní zkušenosti“. A volební kampaň se odehrává za časů posttraumatického syndromu, kterým společnost poznamenaly dlouhé měsíce s pandemií.
Někoho zasahuje víc, někoho méně, někoho vůbec, ale v každém případě je nejčastější reakcí vytěsňování a zapomínání. Protože jak máme pokračovat dál, když jsme trauma nezpracovali, nevstřebali? K tomu většinu lidí nemusí nutit ani Babiš, ani Orbán. A kdo ví, třeba vytěsňují a zapomínají i oni sami.
