Článek
Když ministr zdravotnictví Jan Blatný předstupuje před národ a mluví o „dobrých zprávách“, je to významové napínání tohoto termínu až k hranici prasknutí. V českém boji s covidovou pandemií už dlouho v podstatě žádné dobré zprávy neexistují.
Špatnou zprávou například je, že epidemie v důsledku březnových tvrdých opatření sice znatelně zpomalila, nicméně ani zdaleka tolik, jak veřejnosti malovaly politické elity na začátku lockdownu. Absurdní slib o tom, že je třeba „tři týdny vydržet“ a pak se bude jednat o rozvolňování, se ukázal být přesně tak licoměrným, jak se od začátku jevil. O rozvolňování nemůže být ani řeči. Nesmí.
Od pondělí do čtvrtka odhalily testy 35899 nakažených. Ve srovnání se stejným obdobím před třemi týdny je to o 23078 nakažených méně, tedy zhruba o 40 procent. Epidemie pod kontrolou ale vypadá úplně jinak. Opatření zabrala – ještě aby ne. Jistěže to zabere, když republiku zavřete do hranic okresů, děti nepustíte do škol a zaměstnavatelům navalíte na bedra odpovědnost za plošné testování zaměstnanců. Že se tím vláda v čele s ministrem zdravotnictví bezmála chlubí, je skutečně na hranici drzosti. Je to asi stejné jako hodit na biatlonový terč granát a pak se chlubit, že čtyři z pěti terčíků padly.
Za to, že vláda svázala republiku do lockdownových řetězů, si rozhodně nezaslouží žádné absolutorium. Naopak zaslouží tvrdou kritiku za to, že vlastními činy nechala epidemii rozrůst do rozměrů, v nichž jiné řešení nebylo možné a nic jiného než granát nešlo použít. Což platí stále.
Přes hezky znějící pokles kumulativního počtu nakažených v prvních čtyřech dnech týdne je potřeba mít stále na paměti, že v nemocnicích leží 7965 pacientů s covidem-19, což je proti stavu před třemi týdny jen o pět procent méně. Pacientů ve vážném stavu dokonce oproti čtvrtku před třemi týdny o pět procent přibylo. Efekt opatření v nemocnicích je k uzoufání pomalý, ale pokud na něj nepočkáme, nedokážeme v boji s nákazou nic.
Lokálně už se některým nemocnicím trochu ulevilo, ale celkově je české zdravotnictví pořád ve fázi kolapsu a pracuje daleko za hranicí svých standardních možností. Dokud se nezmění tohle, nemůže se na opatřeních měnit nic nebo alespoň nic zásadního. Jestli bude možné se někdy ve druhé polovině dubna bavit o postupném otevření škol, bude to jen dobře, ale nedá se vyloučit, že toto „rozvolnění“ bude nutné kvůli vyvážení efektů doprovodit zase nějakým zostřením, možná v oblasti zpřísnění či zpřesnění testů ve firmách – buď zvýšením frekvence antigenních testů nebo přechodem na PCR testování.
To nejhorší, co nás – ale hlavně vládu – může při pohledu na aktuální čísla potkat, je optimismus, aťsi opatrný. Vládě už se to stalo třikrát, nic se nenaučila. Populismus zvítězil nad rozumem nejdříve před podzimními volbami, pak před Vánoci a naposledy v půlce ledna. Ve všech případech byla důsledkem další krutá a smrtící epidemická vlna, každá z nich navíc startovala z vyšších a vyšších hodnot, takže nemocnice a zdravotníci nedostali vůbec šanci se nadechnout.
Vláda dlouhodobě řídí epidemii tak, že dokud nejsou nemocnice naplněné po okraj, není důvod brzdit. Aktuální čtvrtá vlna jasně ukázala, jak hloupý to je přístup a jak snadné je spadnout, když úmyslně a dlouhodobě balancujete na hraně. Právě tato strategie způsobila, že je český covidový tunel delší a temnější než jiné.
Pravdou je, že světlo na jeho konci sílí a snad to není protijedoucí lokomotiva. Zdrojem světla je vyhlídka na proočkování nejprve dostatečné části rizikové populace a posléze i zbytku dospělých. Do té doby, ne dva nebo tři týdny, bude třeba „vydržet“. Možná (snad) se během té doby podaří dostat děti do škol, možná budou prostupnější hranice okresů, možná se povede nějaké drobné pootevření obchodů či služeb za přísných podmínek. Ale jakýkoli příslib „normálu“ před létem je nebezpečný a nereálný.
Pokud vláda opět selže a podlehne předčasnému optimismu, pokud opět nenechá nemocnice vydechnout a otevřít i jiná než covidová oddělení, pošle na Česko pátou epidemickou vlnu. Stihnout se to bohužel dá úplně v pohodě, protože očkování jde pomalu.
Namísto toho by se ministři měli vrhnout do plnění domácích úkolů. Nejde jen o očkování. To je samozřejmě zcela zásadní, ale vláda nesmí sedět nad zavřenou republikou s rukama v klíně a čekat, až její očkovací strategie, z níž je beztak už jen trhací kalendář, přinese výsledky.
Nejdůležitější je soustředění trasovacích a sekvenovacích kapacit na nebezpečné virové varianty v čele s takzvanou jihoafrickou. Druhým zásadním dluhem je doladění testovacích kapacit a tlak na vyšší dostupnost a využívání PCR testů a také důsledný dohled nad testovacími povinnostmi. Dále nám vláda dluží debatu o přechodných možnostech, které by se mohly otevřít před očkovanými nebo jinak imunizovanými, případně i PCR otestovanými lidmi. Ta musí proběhnout teď, protože bude kvůli právním i etickým otázkám velmi složitá.
Až bude patrná snaha vlády v těchto oblastech, bude nikoli jednoduché, ale jednodušší poslouchat řeči o tom, jak dlouho musíme ještě „vydržet“. Lockdown nedělá radost nikomu, některé štve, některé přímo ničí. Jeho hlavní smysl se ale navzdory hloupému optimismu ministra zdravotnictví dosud neprojevil. Aby se to stalo, je bohužel třeba s uzávěrou (a s nadějí na mírná uvolnění) žít ještě několik ukrutně dlouhých týdnů.
