Komentář: Oprava žebříčku: Nejšťastnější nejsou Finové, ale blechy

Každoroční Světová zpráva o štěstí (World Happiness Report) letos dopadla podle očekávání. Favorité v čele s Finskem obhájili pozice na stupních vítězů i v první desítce, tradiční outsideři jako Afghánistán skončili v poli poražených. Česko si polepšilo o jednu příčku a postoupilo z 19. na solidní 18. místo. Stále ještě bodované, skoro by se chtělo dodat.

Mluvit o žebříčku štěstí jako by to byl světový pohár v lyžování v televizi, je trochu divné. Ale srozumitelné – v jádru opravdu jde o něco jako tenisový, golfový, šachový nebo jiný žebříček, tak proč ho nepředstavovat a nevnímat skrze sportovní terminologii. Světovou jedničkou by chtěl být každý, ne?

To asi ano, jenže problém není úplně tak v pořadí, jako v samotné disciplíně.

„Štěstí“ je tu zkratkou pro hromadu tvrdých čísel a odpovědí dotázaných, které autoři té zprávy pro OSN shromažďují. Ale „štěstí“ je zároveň její značka, ochranná známka. A tady hrozí nedorozumění. Ačkoli nás o tom dlouho a úspěšně přesvědčují ekonomika, spotřební kultura, Kunderovi imagologové, demokratičtí a nedemokratičtí politici a koneckonců i my sami sebe, nic jako trademark Štěstí neexistuje.

Protože štěstí nejde změřit. Takže se z něj ani nedají dělat tabulky, reporty a výsledkové listiny, což je dneska docela nemilý nezvyk. Měří, hodnotí a zlepšuje se cokoli, to je svatá posloupnost, tak neříkejte, že to se štěstím tak nejde! No nejde.

Štěstí – pro pořádek, řeč je o „stavu“, ne o „klice“ – jako souhrnu dat o kvalitě života se člověk naděje spíš ve Finsku než v Afghánistánu, bezesporu. A co spokojenost? To asi není úplně totéž co štěstí, jinak bychom si nepřáli „hodně štěstí a spokojenosti“. Štěstí sice bývá ve větě dřív, ale jinak to – ještě spolu se zdravím – vypadá rovnocenně a jedno bez druhého jakoby nemůže být.

Koncept štěstí jako co nejobjektivněji posouditelné kvality života, navíc rozdělené podle národních dresů na World Happiness Games, zapadá do světa, v jakém jsme zvyklí fungovat. Fixace lidstva na měřitelné výsledky nikdy nebyla větší, možná by se to dalo i změřit. Nezměřitelné „veličiny“ jsou v dlouhodobé defenzívě. Buď jsou na data příliš měkké, nebo příliš intimní, často obojí.

Štěstí je individuální disciplína. Závody družstev, natož reprezentačních, ve skutečnosti nezná. Týmy „šťastné zítřky“ nastupují jen v diktaturách.

Osobní štěstí se samozřejmě napájí, a hodně, i čísly. Normální člověk je asi šťastný (nebo spokojený), když dostane v práci přidáno nebo když napíše něco na Facebook a nasbírá za to lajky (tím pádem dopamin – hormon štěstí). Autentické pocity uznání, zadostiučinění, patřičnosti a, nebojme se slova, úspěchu, patří do „malty štěstí“. Ale zvykli jsme si strašně přeceňovat, jak souvisí s údaji a měřením. Málo. Tady pro názornost můžeme zmínit ještě „faktory“ přátelství a láska. A máme index štěstí skoro komplet.

„O štěstí se vypráví špatně. Opotřebuje se a člověk si toho ani nevšimne,“ komentuje hlas vypravěče scény ze šťastného, láskyplného období ústřední trojice ve Truffautově filmu Jules a Jim.

Proč se asi říká „šťastný jako blecha“? Trochu jí závidíme, ne? Blecha neví, jestli žije ve Finsku, v Česku nebo Afghánistánu. Skáče a nemá v mobilu krokoměr. Neví, co je kalkulačka. Nemusí.

Vedlejším účinkem pandemie je znásobení pozornosti věnované statistikám. Pochopitelné. Mluvím i sám za sebe. Až čísla klesnou, začnou být nepatrná a dokonce třeba zmizí, bude to úleva a budeme z toho šťastni. Ale štěstí v grafech není, tak jako tam není ani neštěstí. Upínat se k výsledkům jako ke zdroji štěstí je past. Štěstí máme v popisu práce: usilování, přijetí údělu a dobré zasazení do světa (termín spisovatele Václava Jamka).

Žebříčky matou. Štěstí je muška jenom zlatá.