Článek
Volba Stanislava Křečka novým ombudsmanem nepatří k hvězdným hodinám českého národa. Ještě horší jsou však okolnosti, které hlasování doprovázely.
Řada politiků hájila své náhlé sympatie ke Křečkově kandidatuře odporem proti protestům veřejnosti, jmenovitě uskupení Milion chvilek pro demokracii. „Po tlaku Milionu chvilek jsem se rozhodl pro Křečka. Mně se nelíbí, že si někdo osobuje zvenku mít ten nejspravedlivější pohled a začne hrozit protesty,“ prohlásil poslanec Patrik Nacher a nebyl z hnutí ANO jediný.
Takhle si tedy babišovci představují „řízení státu jako firmy“ – kandidát se někomu nelíbí, skvělý důvod vybrat ho do důležité funkce. Na budoucnost personalisty, který by uvedenou logiku zkoušel uplatnit v Agrofertu, bych nevsadil zlámanou grešli. Agrofert je však profesionálně vedená firma a díkybohu pro bývalé i budoucí akcionáře se ji nikdo nesnaží řídit jako stát.
Dokud plytké výmluvy padají z řad ANO, je to jedna věc, nějak si svou názorovou rotaci vysvětlit potřebují. Problém je, když stejná slova zaznívají z řad opozice.
„Podle mě nebylo vyjádření Milionu chvilek pro demokracii příliš šťastné,“ pravil poslanec a donedávna předseda KDU-ČSL Marek Výborný a ve stejném duchu okomentoval nominaci televizní problematikou nedotčené ekonomky Hany Lipovské do Rady České televize: „Nemusela vůbec projít, kdyby se kolem ní nerozvířilo tolik protestů.“
No vida. Na ombudsmana kandiduje člověk, jehož vizí úřadu je „ochránce některých práv některých občanů“, na veřejnoprávní televizi má dohlížet paní s mottem „smyslu ČT nerozumím, pořady nesleduji“ a správnou reakcí občana má být – ticho. Křeček, Lipovská, kůň nebo Aštar Šeran, ať už nám do státních funkcí cpou kohokoli, hlavně držet ústa a krok, abychom oligarchovu ekipu něčím nenazlobili.
Je to stejný druh přemýšlení, který vede k tradiční reakci na znásilnění „neměla nosit krátký sukně“. Do stejného soudku patří i oblíbená teze české alt-right, že urážet lidi na základě náboženství a barvy pleti je bohulibé užívání svobody slova, ale označit rasisty a xenofoby za rasisty a xenofoby je fuj, protože právě tím děláme z běžného našince rasistu a xenofoba.
V kriminologii se tomu říká sekundární viktimizace. Mohli bychom také použít slova jako prasárna a chucpe. Za znásilnění může výhradně pachatel, což platí i tehdy, pokud je znásilněn úřad.
Bez vize a charismatu
Marek Výborný to bezesporu myslel dobře. Žije v představě, že kdyby si veřejnost moc nevyskakovala, třeba by to on a další opozičníci zvládli potichu okšeftovat, Babiš by Křečka a Lipovskou vyměnil za nějakou protislužbičku a z čistě pragmatického hlediska by bylo lépe.
Babiš by ovšem nevyměnil nic, protože Výborného a jeho kolegy k ničemu nepotřebuje, což nás přivádí k dalšímu, ještě závažnějšímu problému.
Místo aby pan Výborný a ostatní lidovci kritizovali veřejnost za vyjádření názoru na veřejné záležitosti, měli by pracovat na porážce Andreje Babiše v příštích volbách. Ve skutečnosti ovšem pracují pouze na tom, aby se z pěti procent vyhrabali na sedm. A totéž v bleděmodrém platí o celé opozici.
Nápadů, co by měl či neměl udělat Babiš, mají všichni jeho oponenti přehršel. Myšlenku, co by měli udělat oni sami, aby člověk pohledal – pokud nepočítáme typicky noblesní přání bývalého místopředsedy Pirátů Jakuba Michálka, aby se sjednocení opozice usnadnilo zánikem TOP 09.
Ve skutečnosti by integraci protibabišovských sil pomohl naopak rozpad Pirátů, kteří jsou sice v opozici jednoznačně nejvýraznější, zároveň však také nejméně kompatibilní s kýmkoli jiným, jak ostatně sám Michálek bez rozpaků připouští. Na druhou stranu alespoň nepůsobí dojmem vegetativního stavu, což o dalších partajích říct nelze.
Politici ODS unaveně soutěží o pomyslný Kuberův pohár, kterak nasejřit co nejvíc oponentů, aby pak nejúspěšnější účastníky vyrazili, když se začnou více než Kuberovi podobat Kotlebovi.
Výrazné osobnosti topky se všechny vejdou do telefonní budky a spojuje je především niterná nenávist buď ke Kalouskovi, nebo Pospíšilovi.
STAN disponuje milými tvářemi, ale nejsilnějším politickým tématem je obnova zaoraných polních cest. Zelení mají více předsedů nežli procent. A pokud by nás měl před Babišem zachraňovat Václav Klaus junior, pak lépe nebýt zachraňováni.
Jestli se ve zmíněných subjektech nachází někdo se sebemenším náznakem vize, která by dokázala strhnout davy, pak je zatraceně dobře schovaný.
Za daných okolností neradno přát si Babišův konec. Jakákoli vláda vzešlá z dnešní demokratické opozice by nezbytně visela na podpoře jak ODS, tak i Pirátů. Už to zní jako surrealismus. Přihodíme-li nepředvídatelné ministrany pravého středu, dostaneme koalici, proti níž byly i Topolánkovy či Nečasovy kabinety vzorem stability.
Být v takové situaci jedinou silnou opoziční stranou by pro ANO znamenalo výhru v loterii. Pro příklad nemusíme chodit daleko. Slovenské volby roku 2010 suverénně ovládl s 34,7 % Robert Fico, vládu však poskládali jeho menší oponenti. Slepený kabinet přežil 15 měsíců, tím či oním způsobem otrávil většinu voličů a v roce 2012 už měl Fico 44,4 %, o kterých by jinak mohl jen snít, a neomezenou moc.
Andrej Babiš si to bezesporu pamatuje, a to vláda Ivety Radičové nebyla zdaleka tak eklektická jako společenství, jež by muselo vzniknout u nás. Vytoužená „velká antibabišovská koalice“ by tak pravděpodobně přinesla mimořádně posíleného Babiše hned o rok či dva později.
Líp není
Těžko lze potlačit dojem, že jediný skutečný plán české opozice představovalo čekání na soud s premiérem a tichá naděje, že přinese nějakou změnu. Snad měli voliči netknutí dvouletým trestním stíháním náhle opustit svého šampiona, jakmile případ dospěje k soudu; možná někdo očekával, že se Babiš před tribunálem zhroutí, přizná vinu a po kolenou se odšoupe do Krivého Rogu. Doufat v pravomocné odsouzení dříve než za deset let nemohl při znalosti české justice nikdo.
Přitom existuje tolik klacků, kterými by šlo premiéra tlouct přes záda, kdyby to někdo dokázal: miliardář se střetem zájmů velkým jak Himálaj, který si nechal přispět 50 milionů z veřejných rozpočtů na rodinnou farmu; nekompromisní lídr, kterým chátrající důchodce z Hradu mává jako opicí na špagátě.
Silnice máme stále horší než v Salvadoru, rakouské nájmy platíme z řeckých mezd, stavební povolení vyřizujeme déle než v Súdánu (a dalších 160 zemích světa), lithium netěžíme a pokud bude cena dále klesat, ani nebudeme. Ekonomika pod Babišem roste, jenže v zemích bez Babiše roste leckdy rychleji – roku 2018 jsme v rámci EU zaujímali 13. místo. Na špičku se řadíme pouze v míře zaměstnanosti, nicméně už za Rusnoka jsme byli v první pětce, žádná dramatická změna situace nenastala.
Pokud mělo za Babiše „být líp“, pak není. Vládne české ekonomice šestým rokem v řadě a je pořád stejně, zlepšujeme se podobným tempem jako ostatní. Daří se mu zemi hospodářsky neruinovat, což za časů konjunktury nepředstavuje vysokou laťku.
Šance na změnu
Přesto se Babišovi daří být jednookým králem mezi slepci. Zlomit vaz mu mohou jen dvě věci. Pokud se jednou ukáže, že je úplně neschopný matlal, což není, a i kdyby ano, v davu neschopných matlalů české politiky se snadno ztratí. Nedokáže-li opozice využít ani tak zjevnou ukázku vládní nekompetentnosti, jako byla soutěž na e-shop dálničních známek, pak tudy cesta nepovede.
Jedinou další šancí je vzestup soupeře, který by dokázal zaujmout širší publikum nežli kterákoli z dnešních opozičních stran. Někdo schopný rázně překročit 20 procent, což by umožnilo poskládat sněmovní většinu s jedním či dvěma ideově kompatibilními partnery.
Nikdo ze stávající opozice nedokázal, že by byl takového vzestupu schopen. Nedokázali to čtyři roky proti Sobotkově vládě, nedokázali to za více než dva roky Babišova kabinetu a zhola nic nenasvědčuje, že bychom se měli dočkat změny.
Čelit Babišově mocenské a finanční převaze je samozřejmě přetěžkým úkolem, který nezvládne každý. Autor tohoto textu se nedomnívá, že by uspěl lépe nežli Fiala, Bartoš nebo Rakušan. Autor ovšem tuto ambici nemá, zatímco dotyční pánové jsou na svých postech právě od toho.
Těžké je ledacos, od hraní v hokejové NHL po transplantace jater. Proto obojí dělá jen hrstka mimořádně talentovaných osobností, a proto by každý lídr opozice měl patřit k výjimečným politickým talentům, schopným strhnout davy a vyhrát volby. Je čím dál patrnější, že nikdo takový v současné Sněmovně nesedí.
Pokud má Babišovi povstat skutečný soupeř, musí přijít zvenčí. Příklady ze zahraničí ukazují, že ani zdánlivě neotřesitelní populističtí autoritáři nejsou neporazitelní, objeví-li se věrohodný lídr mimo zázemí tradičních stran – Benny Gantz v Izraeli, Zuzana Čaputová na Slovensku, Emmanuel Macron ve Francii (jak se svým úspěchem naložil, je zase jiná věc). V Německu se k pozici nejsilnější strany blíží ne ultranacionalisté z AfD, jak bylo hromadně předpovídáno, nýbrž donedávna neviditelní ultraliberálové ze Zelených.
Kdo by to však mohl být u nás? Prezidentští kandidáti svorně utopili slibný potenciál v polstrovaných sedačkách Senátu; Jan Čižinský nevypadá, že by sám tušil, co chce v celostátní politice dělat; potenciálně silné osobnosti jako Petr Pavel nebo Josef Středula se do stranické politiky nehrnou. Milion chvilek pro demokracii dokáže dostat statisíce lidí do ulic, leč k silné vizi pro Českou republiku má daleko.
Zjevný vyzyvatel tedy zatím na obzoru není. Leckomu bude víra v mesiáše zvenčí připadat nesmyslná, ba směšná. Pořád však dává větší smysl než očekávání, že naděje přijde z opoziční armády stínů.
