Článek
Málokdo si toho všiml, ale už pátým měsícem v Česku oficiálně probíhá volební kampaň. Stalo se tak poté, co na říjen prezident Zeman vyhlásil s víc než třičtvrtěročním předstihem datum voleb do Poslanecké sněmovny. K velké radosti vládních, opozičních i mimoparlamentních stran se tak začal každý plakát, každý leták a každá reklama na Facebooku započítávat do rozpočtu, který nesmí překročit 90 milionů, navíc je tato mez stejná pro jednu stranu, tak i pro koalice.
Většina peněz bude létat vzduchem teprve při velké podzimní ofenzivě, to ovšem neznamená, že by na bojišti byl klid. Každé nesmělé pokusy jsou však rychle přerušeny turbulentními událostmi na domácí i mezinárodní scéně. Prvním měsícům roku dominovala několikátá vlna pandemie covidu. Pamatujete? To byla ta nemoc, na kterou umřelo tolik lidí, co žije v celém Trutnově. Mikuláš Minář a jeho hnutí v tu dobu zkoušelo dělat kampaň skrze podpisy, ale dopadlo to takovým fiaskem, že se o tom ve slušné společnosti nemluví.
Když začala čísla nákazy klesat, chtěla se koalice SPOLU pochlubit svým volebním programem. Ale jako na potvoru jim do toho skočily Vrbětice a rusko-česká diplomatická roztržka jako vystřižená z nějakého Forsythova románu. Zveřejnění programu se odložilo, aby se nakonec uskutečnilo minulou sobotu. Prakticky nikoho to však nezajímalo, dokonce i samotní členové SPOLU řešili na sociálních sítích několikátý den, jak to tedy ti Piráti mají s jednoprocentním zdaněním nemovitostí.
Málokdo z nás by chtěl být nyní v kůži volebních stratégů. V zemi, v níž se třicet let nedělo vůbec nic zajímavého a čas plynul jako voda, se volby daly jet podle kuchařky napsané v roce 1992, jenom se to před deseti lety modifikovalo o sociální sítě. Dnes neplatí vůbec žádné poučky a strany musí improvizovat. Mnohým to jde jak psovi pastva a často tápou.
Naprosto jasnou taktiku má zatím Andrej Babiš. Předstírat, že žádná pandemie nebyla, a pokud přece jenom byla, vláda to zvládla skvěle. Půlbilionový schodek je banalita, když tak to vyřeší někdo po něm. Spoléhá při tom na tři věci. Že se bude dařit naočkovat křížem krážem každého, kdo půjde okolo (a pandemie se na podzim nevrátí v podobě exotické mutace), že se začne ekonomicky znovu dařit a že mají voliči paměť jako měňavka.
Při pohledu na předvolební a jiné průzkumy se ovšem může zdát, že hnutí ANO došel dech a propad na druhé místo signalizuje, že tohle už nezachrání ani onen pověstný Babišův marketing, který minule dokázal lidi přesvědčit i o tom, že sociální demokraté chtějí ukrást lithium za trilion korun. Pravdou však je, že marketing ANO zatím ani nezařadil rychlost.
Babišovým hlavním volebním trhákem má být údajně celonárodní program prevence rakoviny. Zní to možná ve světle letošního dění bizarně, ale nepochybujme o tom, že Babiš a jeho štědře placený tým markeťáků udělá vše proto, aby nad vyšetřením prostaty a návštěvou mamografu začali v jednu chvíli přemýšlet i ti největší Babišovi odpůrci.
Ono tolik vysmívané Babišovo mikromanažerství, které způsobuje chaos ve všech oblastech státní správy, se totiž v rámci volební kampaně nejednou náramně hodí. Babiš místo sebe za voliči nevyšle beztvaré a bezejmenné krajské lídry nebo poslance. Jednak už mnohdy žádné nemá, ale také na ně lidé nejsou zvědaví. Chtějí Babiše, dostanou Babiše, on si na ně těch pár desítek minut vyčlení. Před pár dny takhle umístil na Facebook fotku z videokonference s obyvateli domova pro seniory na Brněnsku. „Bylo to fajn, díky za to, ale těším se, až se k nim někdy vypravím osobně,“ zněla poslední věta popisku. Vsaďte své boty na to, že Andrej Babiš si tyto – byť po covidu bohužel prořídlé – studnice voličských hlasů během léta poctivě objezdí. Ne Prchal, ne Vořechovský, ne Hanč, Babiš sám.
Pro zajímavost si srovnejme, co v tu samou chvíli dělali opoziční lídři. Ivan Bartoš si byl jako každé ráno zaběhat do parku. Chápeme, chce být při sedavém zaměstnání v kondici, ale pokud se toho nezúčastní alespoň 15 náhodných lidí jako Babišovy telekonference, je to z předvolebního hlediska dost zbytečná práce. Tým Petra Fialy ten den vyprodukoval čtyři generické posty, na nichž Petr Fiala kouká někam do dáli a hovoří o skvělém programu Petra Fialy a koalice SPOLU. Soudě podle sociálních sítí se celkově mezilidská interakce předsedy ODS omezuje na předsedkyni TOP 09 a předsedu KDU-ČSL. Jinak většinu dne sedí sám na lavičce nebo v kanceláři a podivně máchá rukami (schválně se na to zaměřte). Sám jsem dost velký introvert, ale z jeho způsobu života mě chytá existenciální tíseň.
Andrej Babiš a jeho tým udělali z politického marketingu pomalu sprosté slovo a opoziční lídři se zaklínají tím, že oni rozhodně politický marketing nedělají. Chtějí být autentičtí a nepřetvařovat se. U Ivana Bartoše to znamená každodenní strečink, u Petra Fialy bafání z dýmky nad dobrou knížkou. „Možná jsme nudní, ale jsme to praví my,“ vzkazují voličům, kteří na jejich nudné pravé já nejsou vůbec zvědaví. Všichni víme, že Andrej Babiš není superman, který vše zařídí. Vědí to přitom i mnozí jeho voliči. Volí ho z jiného důvodu. Jako první se o ně začal zajímat. Když shodil ručně šitý oblek z pařížského krejčovství a hodil na sebe ošuntělý svetr, stal se jedním z nich.
Osobní kontakt s obyčejnými lidmi, na které si systém od roku 1989 nevzpomněl, není marketingovým pozlátkem, ale pro politika životní nutností. I kdyby na pár minut, příjemné a přesvědčivé vystupování může způsobit, že si lidé v (samozřejmě zavřené) hospodě řeknou, že ten „Pirát/ODSák/kdokoliv vlastně není úplně blbej.“ Chápali to Klaus, Zeman, i ten Topolánek s Paroubkem. Jezdili po republice, mobilizovali, pořádali mítinky. Námitky, že se teď pořádat nedaly, neobstojí. Jak je vidět u Andreje Babiše nebo Roberta Šlachty, který organizoval i v době kulminující pandemie setkání na způsob autokina, s lidmi lze být pořád v kontaktu. Právě na Šlachtovi je vidět, jak mu to pomohlo v průzkumech. Pokud oproti tomu existujete v myslích lidí jen jako chiméra z hromadného e-mailu, nepřestanete pro ně být zfetovaný hulič nebo korupčník.
Opoziční lídři svou šanci dost možná promeškali. Během léta už na ně nebude nikdo zvědavý. Živnostníci se budou otáčet, co jim síly stačí, aby dohnali ztracený půlrok, další lidé budou na dovolených v zahraničí nebo se slunit u vody. Nebudou šaškovat na náměstí před místním kulturákem a koukat na pány poslance a paní poslankyně, kteří k nim přijeli zdaleka referovat, co pro ně chystají po volbách hezkého. Kde byli, když se tu rylo držkou v zemi?
Současnou kampaň si tak lze představit jako běžecké závody, v jejichž cíli je vítězství ve volbách. Andrej Babiš s nohou v sádře už vyběhl a ujal se vedení, esteticky to není taková hitparáda jako dřív, ale času dost. Ivan Bartoš by se možná rád rozběhl, ale musí stále dokola odpovídat na to, zda je terorista z Antify, co chce vystěhovat seniory z bytů. Petr Fiala analyticky vypočítává nejrychlejší cestu do cíle, nakonec to však skončí jako vždy varováním před návratem komunismu. Jan Hamáček se už na čáře střelil startovací pistolí. Na lavičce odpočívá Tomio Okamura, místo něho to zaběhnou dobrovolníci, on si dá zatím pravou českou národní kávičku. Nikdo z nich si nevšímá vyklusávajícího Roberta Šlachty, který možná ještě překvapí velkým závěrem. Nebo zkolabuje těsně před cílem. V dalším covidovém roce je totiž možné úplně vše.
