Článek
Za prvé: Před třemi týdny vláda schválila Zprávu o extremismu a předsudečné nenávisti na území České republiky v roce 2020. Kromě jiného se tu píše, že nejvýznamnějším uskupením s dominujícími „xenofobními a vyhroceně nacionalistickými prvky“ zůstalo hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury.
V poznámkách zpráva například zmiňuje, že předseda pražské organizace SPD vyzval k defenestraci vedení České televize a že čelní představitelé hnutí SPD patřili k šiřitelům covidových dezinformací. „Jeho předseda například uvedl, že pandemie je v západních zemích zneužívána k zavedení eutanazie seniorů. Cílem má být údajně jejich likvidace. Senioři, zastánci tradičních hodnot, mají být prý nahrazeni agresivní imigrantskou populací.“ Což je shrnutí Okamurova vyjádření na Facebooku z dubna 2020.
Za druhé: Před týdnem čeští a moravští katoličtí biskupové na Velehradě schválili prohlášení k říjnovým volbám, určené věřícím. V tradičním apelu zdůrazňují, že „křesťan by neměl volit jen podle osobních preferencí, ale měl by mít vždy na zřeteli obecné dobro, a tím i křesťanskou lásku k bližnímu“. A nabádají k úvaze, „abychom nepodporovali ty, jejichž úmysly jsou v rozporu s katolickým učením, například v oblasti morálky, spravedlnosti či záměry Stvořitele s člověkem.“
Za třetí: Vychází najevo, že volebním lídrem SPD v hlavním městě Praze má být Josef Nerušil, blízký spolupracovník kardinála Dominika Duky z odboru komunikace pražského arcibiskupství a člen Rady Českého rozhlasu. To je pozoruhodná informace. U které není těžké konstatovat jisté rozpory s tím, co zaznělo ze Strakovky a z Velehradu.
Dovolím si odhadnout, že v dobách kardinála Františka Tomáška (1899–1992), na kterého se biskupská výzva odvolává, by něco takového bylo nepředstavitelné. Už ze slušnosti by si člověk z arcibiskupství se stranou jako SPD (pro pamětníky 90. let: jako SPR-RSČ) nezačínal, natož aby za ni šel do voleb, a tím pádem hájil a reprezentoval její xenofobní postoje.
Předpokládejme, že člověk, který se stará o arcibiskupské sociální sítě, požívá pevné důvěry kardinála Duky. Tím pádem se kandidatura, pokud se potvrdí, stává i symbolickým otiskem Dukových politických úvah. A ruší neutralitu „kardinála a jeho kruhu“.
Katolické, případně i jiné věřící bychom asi nacházeli spíš mezi politiky a voliči koalice Spolu – ale Dukův spolupracovník se sblížil s nahnědlou partají, jejíž volební noviny jsou ilustrací všeho možného, jen ne obecného dobra, natož křesťanské lásky k bližnímu. Snad je někdo nepřeloží papeži Františkovi. (Odmítání eutanazie je asi jediné, v čem by se s Okamurou shodli, až na to, že Tomio to servíruje v balení „asistovanou sebevraždu podporuje globalista George Soros“.)
V každém případě kandidatura pana Nerušila by snížila hodnotu biskupské výzvy na pouhou okrasu, na elaborát v duchu „umění pro umění“. Biskupové jako obvykle nabídli příslušně konzervativní, nikoho nejmenující text – a vzápětí se dozvídáme, že člověk od kardinála má být volebním lídrem drsné SPD. Biskupové doporučují: „Čtyřicet dní před volbami se vytrvale modleme za jejich dobrý výsledek.“ A také: „První pátek v měsíci říjnu by bylo velmi vhodné se společně postit na tento úmysl.“ Nerušilova kandidatura by takový apel skoro až zesměšnila.
Po volbách 2017 Tomio Okamura zveřejnil blahopřejný dopis, který Dominik Duka zaslal SPD stejně jako dalším zvoleným stranám. Rozruch vzbudila kardinálova věta: „Jsem přesvědčený, že nás spojuje péče o bezpečí lidí v naší zemi i řada jiných témat.“ Dnešní předseda lidovců Marian Jurečka prohlásil: „Nechápu, co jsou ta další témata, která spojují SPD a katolíky (…) U SPD a Tomia Okamury vidím především lhaní, překrucování pravdy, vytváření atmosféry strachu a nenávisti vůči lidem.“
Okamura Dukovu zdravici zdvihl, odepsal „děkujeme za vaše otevřené postoje“ a přislíbil „další, stále silnější hlas a pevnou oporu“. Od té doby sblížení ještě pokročilo. Aféra kolem divadelního představení v Brně z roku 2018, kvůli kterému se kardinál dodnes soudí, může být symbolickým příkladem. Okamura a Duka se ocitají ve stejných zákopech kulturních válek.
Prestiž povolání kněze (bez uvedení náboženství) v průzkumech už skoro dvacet let klesá. Naposledy za ním byli jen „uklízečka“ a „poslanec“. Církvím jako takovým loni „rozhodně nedůvěřovalo“ 36 procent lidí a bylo to vůbec nejvíc ze všech institucí, na které se průzkum ptal. Církve mají důvěru jen čtvrtiny lidí.
Souznění mezi částí českého katolictva a národoveckým populismem by na tom mohlo něco změnit. Ale k lepšímu sotva.
