Článek
Když katolická církev zkoušela kupčit s odpustky, byla to smutná historie a skončilo to Kostnicí, reformací a husitskými válkami. Tak dramatický vývoj dnes nejspíš nehrozí, ale mentalita obchodu s hříchy a odpuštěním jakoby se do Česka v nové formě vracela.
Vláda považuje zisky bank za nemravné, ale protože nemá sílu a vůli umravnit je standardními nástroji, nechá si odsypat pár drobných do narychlo stlučené truhlice s názvem Národní rozvojový fond. A ejhle – problém je prý vyřešen, banky jsou spokojené a stát také. Není divu, že takto prostinké „řešení“ složitého problému láká i další.
Developer Dušan Kunovský by byl ochoten odvádět pětistovku z každého čtverečního metru nového bytu, který v Praze postaví, do zvláštního rozvojového fondu, pokud by mu pak magistrát i městské části daly pokoj s požadavky na financování výstavby školek, parků či cest v jeho rezidenčních projektech. Je to zatím jen nápad do diskuse, Kunovský nemá podporu ani ve vlastní branži, ale směr jeho uvažování je příznačný. Příště se mohou ozvat třeba mobilní operátoři, že budou platit haléř do nějakého fondu, když je stát přestane otravovat kvůli cenové politice.
Jakkoli paralela s odpustky kulhá, platí, že neschopnost stanovit, dodržovat či spravedlivě vymáhat jednoduchá a srozumitelná pravidla vede k hledání kliček, objížděk a nestandardních řešení. Tím se potom pokřivuje celé prostředí. Bohatí si mohli ve 14. století koupit (zdánlivou) bezhříšnost, zatímco stejně zlobivá chudina se třásla před božím i církevním trestem. Vlivné banky se dnes vyhnou sektorové dani zavedením Národního rozvojového fondu a ještě na tom něco trhnou, zatímco živnostníci se třesou před zvyšováním odvodů, neboť prý platí málo.
Nesystémová řešení s ad hoc zakládanými odpustkovými fondy nejsou cestou k rozumné správě země. Každý fond musí mít manažery a zaměstnance, kteří jej budou řídit, vyžaduje dohled regulátora, který musí někdo vykonávat, a také stanovená pravidla pro uskutečňování investic, která musí někdo sepsat a dohlížet na ně. To je spousta administrativy, jejíž efekt je přinejlepším nejistý.
Je ovšem fér říci, že nápad zakladatele a majitele největšího pražského bytového developera není nepochopitelný. Kunovského Central Group stejně jako všichni ostatní stavitelé čelí už roky mnoha potížím plynoucím z porouchaného stavebního řízení. Jeho délka v Česku, jak známo, není na úrovni Burkiny Faso, jak nedávno chybně uvedl prezident Miloš Zeman, nýbrž docela hluboko pod ní. Česko se potácí kolem 160. místa v žebříčku Doing Business, Burkina Faso se (těsně) vejde do první stovky.
Metropolitní plán, který by usnadnil pražská územní řízení, vzniká s podobnou dynamikou jako rychlodráha na Letiště Václava Havla. Vztahy mezi městem a developery se po příliš vstřícné éře Pavla Béma propadly do druhého extrému, z něhož se nyní jen hodně pomalu zvedají někam k normálním úrovním. Myšlenku vykoupit se alespoň z části nekonečných jednání lze pochopit, neznamená to ale, že je to dobrý nápad. Minimálně při pohledu zvenčí se totiž zdá, že se věci kolem stavebnictví hýbají lepším směrem i standardními cestami.
Bytová krize snad už dostatek úředníků přesvědčila, že nějaké byty se stavět musí a že samo se to, málo platné, neudělá. Překážkou ve stavbě jsou samozřejmě i kompetenční spory mezi magistrátem a městskými částmi. Těm se nelíbí magistrátní myšlenka „hlavního stavebního úřadu“, který by se staral o velké dopravní a bytové projekty. Magistrát chce urychlit schvalování, městské části se bojí ztráty vlivu na podobu svého území. I tohle je ale standardní politická debata mezi institucemi, která nakonec skončí nějakým kompromisem.
Developeři už také pochopili, že ve stověžaté matičce by se nemělo stavět úplně cokoli, a naučili se spolupracovat se zajímavými architektonickými studii. Konkrétně Kunovský třeba s Evou Jiřičnou, developerská větev Penty chystá projekt u Masarykova nádraží se studiem Zahy Hadid.
Rodí se nový stavební zákon, který sice drhne od samého počátku legislativního procesu, nepochybně nebude dokonalý, ale znatelné zlepšení a zrychlení stavebního řízení by přinést měl. Ostatně horší to asi být nemůže.
To všechno může budit jakýs takýs opatrný optimismus a naději, že za pár let by se pražský stavební špunt mohl uvolnit. Není potřeba tomu pomáhat zvláštními fondy a netransparentním kupčením se stavebními odpustky.
