Článek
Když Andrej Babiš tento týden oznámil odklad tendru na stavbu nové jaderné elektrárny v Dukovanech, poslal projekt na dlouho k ledu. Dost možná, že navždy.
Babiše k jeho nečekanému sdělení vedl buď politický handl (prostě start jaderné soutěže za něco vyměnil), nebo politický pragmatismus (nechce riskovat, že se z jaderky stane zbraň proti němu ve volebním boji).
Ve hře je i třetí možnost. Premiér začal najednou brát vážně bezpečnostní poradenský tým vládního výboru pro jaderný zdroj. Tedy lidi, kteří už dlouho tvrdí, že nemáme šanci v Bruselu obhájit stavbu jaderné elektrárny podle bezpečnostní výjimky ze zákona o veřejných zakázkách, když tuto výjimku nehodláme využít a do soutěže zveme všechny možné dodavatele. Včetně těch, jež naše vlastní tajné služby označují za rizikové, navíc za situace, kdy se ozývají z českého parlamentu i některých ministerstev varovné hlasy, že je tendr šit na míru jednomu z těch rizikových uchazečů.
Premiér se možná prostě jen rozhodl neriskovat, že Evropská unie český projekt neodsouhlasí a verdikt se v předvolebním roce obrátí proti němu.
Ani jeden z možných důvodů premiérova nečekaného obratu není ušlechtilý, ale v jednom má Andrej Babiš pravdu: dukovanský projekt po dvou letech není připraven tak, aby bylo možné spustit mezinárodní tendr na dodavatele teď, rok před volbami.
Na způsobu výstavby není politická shoda. Dokud se jí nedosáhne, nelze pozvat pět vlivných jaderných firem z pěti globálních mocností do soutěže, kterou by mohla nová politická garnitura vzešlá z příštích voleb odpískat. Přesně tak, jako odpískali sociální demokraté před šesti lety pokus o penzijní reformu, zahájenou předtím Nečasovou vládou.
Nejen vnitrostátní blamáž
Zatímco odvolání druhého důchodového pilíře Sobotkovým kabinetem bylo „jen“ vnitrostátní blamáží, zrušení rozjetého jaderného projektu by Česko definitivně znemožnilo v očích vyspělého světa. Tím spíš, že už jednou se naší zemi takový kiks povedl.
V roce 2014 vycouval ČEZ z rozjetého projektu na dostavbu Temelína z podobného důvodu: po pěti letech od rozjezdu soutěže se ukázalo, že ČEZ nemá politickou podporu pro svůj plán financování stavby, tedy pro vládní garanci budoucí výkupní ceny elektřiny.
Česko bylo tehdy za fenomenálního pitomce minimálně před oběma účastníky tendru - ruským Rosatomem a americkým Westinghousem, které utopily v přípravě nabídek a jednáních s ČEZem každý něco mezi půl až tři čtvrtě miliardou korun. Ostuda ale byla širší, originální český pokus o jadernou soutěž, pořádanou podle zákona o zadávání veřejných zakázek v režii polosoukromé obchodní firmy, vzbudil tehdy celosvětovou pozornost.
Už tehdy se ukázalo, že jaderka se v Evropě bez účasti státu - a tudíž bez politické shody na celém projektu - stavět nedá. Nemá smysl stejnou chybu opakovat znovu.
Shoda jen zdánlivá
Na první pohled to ovšem vypadá, že v otázce jádra panuje v české společnosti shoda až neuvěřitelná. Za pilíř budoucí energetiky ho považují všechny vládní strany, opozice i prezident. S výhradami souhlasí i mimoparlamentní „zelené“ iniciativy, navíc se jaderné elektrárny těší velké přízni i důvěře občanů.
Příznivce jádra ovšem dělí názor na způsob provedení. Mezi politiky nejsou vyjasněny základní otázky, jež zní: Můžeme si objednat jaderku ze země, která není naším politickým spojencem (tedy z Ruska nebo Číny)? A jsme ochotni „nespojeneckou“ firmu ze hry vyřadit, i kdyby nabízela technicky dobrý reaktor za nejlepší cenu a se zárukou, že do stavby široce zapojí český průmysl?
Dokud politici nenajdou společnou odpověď na toto dilema, nelze dukovanskou soutěž zahájit. A je úplně jedno, jestli vládne Babišovo hnutí ANO, nebo úplně jiná koalice, která by se dostala k veslu po příštích volbách.
Otázek je víc
Ony jsou ale ve hře i další nevyjasněné a také zásadní otázky: Jak vysokou cenu jsme ochotni za novou jaderku zaplatit? Nakolik si můžeme dovolit přenést náklady na spotřebitele?
A dál: Jaké riziko v projektu má nést investor – tedy ČEZ? Jsou rizika a výhody státu a investora - polosoukromé obchodní firmy ČEZ - vyrovnané? Nemá stát v tandemu příliš slabou pozici? Je stát schopen svého investora dostatečně kontrolovat, aby se celá zakázka nepředražovala nebo nenahrávala různým spřáteleným podnikatelsko-lobbistickým skupinám?
Některé tyto otázky se ve veřejné politické debatě probírají, některé zatím vůbec nepadly. Ale kdykoliv se mohou octnout na stole a stát se brzdou stejnou, jakou je dnes postoj k ruskému dodavateli.
Příští vláda tak bude muset znovu začít hledat politickou shodu nejen na otevřenosti soutěže, ale i na investorském modelu a vztahu státu s firmou ČEZ. S velkou pravděpodobností se tak celý projekt odkládá ne o rok, jak tvrdí Babiš, ale o mnohem delší dobu, pokud ne navždy.
Je to problém?
Skluz dukovanského harmonogramu o pár měsíců, dokonce i o pár let, žádnou tragédii pro českou energetiku znamenat nemusí. Malér ale bude, pokud se hledání koncepce české energetiky pro 21. století změní ve stejně nekonečný proces, jakým je debata o zmíněné penzijní reformě.
Jiné cesty
Jádro jako pilíř české energetiky samozřejmě není jediná možnost, kterou do budoucna máme.
Místo jednoho či dvou jaderných reaktorů v Dukovanech můžeme vybudovat dvě až čtyři plynové elektrárny – bude to snazší i levnější. Ale i plyn má rizika, která musí politici posoudit.
S plynovou energetikou budeme na Rusku závislí možná víc než s reaktorem od Rosatomu. Česko není napojeno na severojižní plynové přepravní trasy, surovina k nám proudí především z Německa, jež čím dál víc v plynu spoléhá na Rusko. Navíc nevíme, jak se k plynu, čistšímu než uhlí, ale zdaleka nikoliv bezemisnímu, postaví do budoucna Evropská unie.
Další možností je upnout se k obnovitelným zdrojům. Ty ovšem při dnešním stavu vývoje nezajistí produkci energie v takovém množství, jak to společnost potřebuje. Můžeme jen věřit, že se do dvaceti let podaří vyřešit skladování energie, najít místo pro nové soláry, větrníky, přehrady a přečerpávací elektrárny, dál zlevnit produkci „zelených“ elektráren. Nebyli bychom v Evropě sami, kdo budoucnost energetiky řeší vírou v technický pokrok.
Nebo můžeme zůstat u uhelné energetiky. Zapomenout na evropské cíle a závazky, zařídit se po svém. Uhlí pro české elektrárny v severních Čechách máme ještě minimálně na 30 let. Znamenalo by to ale rozchod s Evropou, kde většina občanů žádá snižování emisí a boj s klimatickou změnou.
Tedy rozchod s evropskou emisní regulací a požadavky, kterým mnoho Čechů nevěří. Ale také rozchod s evropskými penězi a obchodními vztahy, jež většina Čechů přijímá jako samozřejmost.
Můžeme se také uskromnit. Přestat plýtvat, smířit se s nižším životním komfortem, s nižším výkonem ekonomiky. A spotřebovávat řádově méně energie než dnes. Vcelku nedávno, ani ne před 150 lety, také nebyla samozřejmostí elektřina 24 hodin denně pro všechny a všude. I tehdy se dalo žít.
A pak je tu samozřejmě kombinace různých cest, různých rizik a různých cen, jež za přijaté řešení zaplatíme. Žádná z variant, které jsou ve hře, není fatální, ale ani bezbolestná. Čím lépe se na zvolenou cestu stát připraví, tím přijatelnější bude zaplacená cena.
V demokratickém systému není možné tlačit žádné zásadní řešení silou, proti vůli většiny, proti vůli parlamentní opozice, proti vůli slabších koaličních partnerů. Bez politické a společenské shody se budoucnost české energetiky řešit nedá. A jistě, není to úkol na jedno volební období. Což neznamená, že nad tím může vláda udělat kříž.
Doufejme, že právě takový kříž neudělal oznámením o odkladu dukovanského tendru tento týden Andrej Babiš a s ním dožívající vládní koalice.
