Článek
Stejně jako na jaře se vrací do veřejného prostoru pláč nad ztracenou generací dětí, které se při distanční výuce nic nenaučí. Dokonce se kvůli dohánění zameškaného učiva mluví o školních sobotách nebo o zkrácení letních prázdnin.
Když se však zamyslíme nad tím, jaké všechny zbytečnosti se dnes musejí děti učit, tak vlastně vůbec nevadí, když na polovinu učiva nakonec nedojde. Žádná tragédie by se nestala ani v případě, že bychom čtvrťákům formálně uznali maturitu. Známky, vysvědčení ani maturity totiž ještě nikdy z nikoho vzdělance neudělaly.
Často opakovaná mantra, že distanční výuka nenahradí tu prezenční, vyvolává logicky obavy, že nám děti zhloupnou. Navíc není tajemstvím, že některé školy distanční výuku vůbec nezvládají a dětem – nebo spíše rodičům – přistávají v e-mailu jen čísla stránek a cvičení z učebnic, což mají být úkoly, které děti musejí zvládnout. A to vše bez jakékoli reflexe vyučujícího. Je ale nutné jedním dechem dodat, že v mase 150 tisíc učitelů jsou tyto případy spíše výjimkou, zatímco mnoho učitelů distanční výuku zvládá velmi dobře.
Dokonce ani politická matadorka Miroslava Němcová se nebála přijmout roli zvěstovatelky konce a o dnešních dětech se rovnou vyjádřila jako o „odepsané generaci“. Jen bych chtěl připomenout, že to byla právě její generace, která ve škole prošla nesmyslným biflováním faktů, výukou indoktrinovanou étosem dělnického revolučního hnutí, nenaučila se ve škole ani anglicky, ani rozvoji kritického myšlení. O tom si mohla nechat jenom zdát.
A přestože byla Miroslava Němcová stejně jako miliony jiných vzdělávána jen jako služebné kolečko autoritativního státu, byla populární poslankyní, je senátorkou a pokukuje po prezidentském úřadu. Protože ani za školních let paní senátorky neměla škola na vzdělávání monopol a spoustu důležitých znalostí a dovedností paní Němcová získala mimo školní zdi. A výsostné postavení školy je v digitálním světě zpochybněno ještě více.
Nápad nahnat děti a učitele do škol i o prázdninách vychází z představy, že výuka v posledních dnech a týdnech neprobíhá a že se děti nic nenaučí. Ale výuka probíhá. Dokonce je současný asynchronní model – část výuky v on-line prostředí, část výuky formou samostudia – podstatně náročnější než sezení v lavicích. A to jak pro žáky, tak pro učitele a bohužel také pro rodiče.
Je pravda, že v současné distanční výuce se neprobírá všechno, nač by došlo v lavicích. Ale když si vzpomeneme, co všechno jsme ze školy zapomněli, dojde nám, že spousta z toho byla stejně zbytečná. Berme tedy spíše jako výhodu, že se děti učí jen ty klíčové dovednosti a že do nich necpeme zbytečnosti, jimiž učitelé zahlcovali nás dospělé.
Samozřejmě nelze popírat hrozící průšvih se vzděláváním prvňáků a druháků, protože běžný rodič není expertem na vzdělávání, tím méně na prvostupňové. Tlak na návrat prvních a druhých tříd do lavic je zřejmý a momentálně to vypadá, že tyto děti čekají poslední dny distanční výuky.
Co nepochybně v současné situaci postrádají všichni (a možná nejen děti), je kontakt s vrstevníky, rozvíjení vztahů, spolupráce či pravidelný pohyb.
Určitě nelze jen tak odmyslet ani další negativa, jako jsou zhoršené vztahy v některých rodinách. Ale ani to pořád neznamená, že se děti nic neučí. Ba naopak – děti v online režimu rozvíjejí důležité dovednosti, jako je digitální kompetence, sebeorganizace, nakládání s časem či schopnost pracovat samostatně. Dobrou analogii k tématu přinesla učitelka základní umělecké školy Jana Spekhorstová, pro kterou byl prý půlrok strávený na demonstracích na přelomu let 1989 a 1990 přínosnější než vysedávání v lavicích.
Vedlejším produktem diskuze o zhlouplé a odepsané generaci jsou i úvahy o provedení maturit. Objevily se například nápady odložit letošní maturity na podzim. Maturita ale nevypovídá nic o vzdělanosti jedince, dokonce ani jednotlivé známky z maturitních předmětů nemají vliv na úspěšnost jedince v životě.
Jedinou výhodou je, že s maturitním vysvědčením máte podle statistik větší šanci sáhnout si na vyšší příjem a nebýt nezaměstnaným. To ale není působeno obsahem či podstatou maturitní zkoušky, nýbrž významem, jaký maturitě přikládáme. Pokud bychom zajistili patřičné prověření odbornosti například na zdravotnických školách, opravdu by se nic nestalo, pokud by se letošní maturita uznala všem automaticky.
Maturita opravdu není víc než papír. Ani zaměstnavatele samotné maturitní vysvědčení valně nezajímá. Zajímá je, co uchazeč o práci umí, a v tom nedává papír ze zkoušky dospělosti žádnou záruku. Ještě více fantaskní je představa, že koronavirus a distanční vzdělávání bude příčinou, proč dnešní děti skončí v dospělosti na úřadech práce.
Řešit návrat žáků do škol by mělo být prioritou vlády, nepochybně. Vraťme děti do lavic, jakmile to bude možné a bezpečné. Ale nemluvme o odepsané generaci či hloupnutí dětí. Věnujme se raději zlepšování distanční výuky a hledání příležitostí, které nám covid přináší.
