Komentář: Od 180 miliard nás dělí mnoho překážek. Babiš je jedna z nich

Evropská komise dala své razítko na český Národní plán obnovy, což je jistě dobrá zpráva. Ani zdaleka to ale neznamená, že 180 miliard korun dotací na konkrétní projekty může Česko automaticky zahrnout do svých finančních rozvah. Nechme protentokrát stranou, nakolik jsou jednotlivé projekty v plánu smysluplné či realizovatelné nebo nakolik skutečně odpovídají potřebám pochroumané republiky či ideovým východiskům Evropské komise.

Platí, že šéfka Komise Ursula von der Leyenová přijela do Prahy a plán slavnostně odkývala. I z jejích povinně vlídných vystoupení však bylo patrné, že každá debata o Česku a evropských penězích obsahuje nepříjemný podtón střetu zájmů premiéra Andreje Babiše.

Bohorovná Babišova prohlášení, že Česko žádný systémový problém s dotacemi a střetem zájmů nemá, jsou v dost silném rozporu s realitou. Mezi Českem a Bruselem dlouhé měsíce, ba roky létají různé verze různých auditních zpráv, které se Babišovým střetem zájmů z toho či onoho úhlu pohledu zabývají.

Evropští auditoři opakovaně došli k závěru, že český bezzubý „lex Babiš“, který premiéra donutil formálně zaparkovat obří holding ve svěřenském fondu, aniž by jakkoli umenšil jeho vliv na fungování firem, na ochranu evropských peněz nestačí. Stejné vyznění má i nedávná rezoluce drtivou většinou přijatá v Evropském parlamentu. Následoval Babišův hysterický výlev, v němž se oháněl národní suverenitou a hlásal, že nám Brusel přece nebude diktovat, kdo má být premiérem. Momentálně jsme ve fázi, kdy se Česko hodlá v souladu se zdržovací taktikou o Babišův střet zájmů soudit u Evropského soudního dvora.

Tvářit se v takové situaci, že o průhledné zacházení s evropskými penězi je v Česku bez chybičky postaráno, chce hodně drzé čelo. A ani Babišovo pondělní krotké a bezmála evropanské vystupování po boku von der Leyenové tyto problémy nezakryje.

Pro peníze čerpané podle Národního plánu obnovy neplatí o nic benevolentnější pravidla než pro „tradiční“ eurofondy. Evropská komise se nechce a nebude koukat na to, jak peníze z bezprecedentního společného evropského dluhu vylepšují výsledovky firem ovládaných předsedou vlády členské země.

Česko musí do poloviny příštího roku představit auditní a kontrolní mechanismy, které střety zájmů z projektů Národního plánu obnovy vyloučí. Zpracovat je mají titíž úředníci, kteří se tu už měsíce tváří, že žádná vazba mezi Babišem a Agrofertem neexistuje, a jejichž argumenty unijní auditoři bez milosti rozcupovali.

Blíží se volby, takže je klidně možné, že za rok tu bude úplně jiný premiér, příslušní úředníci budou mít jiné vedení a celá země bude i z pohledu Bruselu v jiné situaci. Jenže výsledek voleb je nejistý a v kombinaci se signály, které ohledně povolebního vývoje vysílá Pražský hrad, se prostě nelze spoléhat na to, že situace takříkajíc „vyhnije“.

Opozice má vděčnou předvolební munici a může hlásat, že pokud Babiš ve volbách uspěje, 180 miliard na pocovidovou obnovu Česka bude v ohrožení. To je zjednodušující, nicméně jistě efektní tvrzení.

Potíž je v tom, že Česko neumí postavit věrohodné nástroje pro kontrolu evropských dotací. A nedařilo se mu to ani před Babišovou érou, o čemž svědčí různé kauzy od Čapího hnízda po soudy kolem regionálních operačních programů. Během Babišovy politické éry se příslušná energie státní správy soustředí na obhajobu premiéra a jeho neobhajitelného střetu zájmů. I kdyby po volbách nakrásně nastala éra postbabišovská, nemáme žádnou záruku, že opozice z fleku vytasí nápady a aparát, které problém nedostatečné kontroly evropských peněz dokážou rychle vyřešit.

Roli bude hrát také kvalita konkrétních projektů. Představa, že „zelené tranzice“ a příslušných inovací dosáhneme tím, že vylijeme další kusy země betonem a asfaltem, sice v obecné rovině u Komise prošla, ale s jednotlivými projekty může být potíž. Český Národní plán obnovy je seznamem nápadů bez nějaké vnitřní konzistence a jasného vyznění. V infrastruktuře spíše splácí staré dluhy, digitalizační reformy nejsou konkrétně připraveny a dodnes vlastně nevíme, co přesně má být jejich cílem. Ve zdravotnictví Babišova vláda místo reformy opět sází na cihly a beton a chce stavět megalomanská onkologická a transplantační centra.

Evropský štempl na Národním plánu obnovy je zkrátka jenom prvním krokem na cestě k těm vysněným 180 miliardám korun „na obnovu“. Dalších překážek je na té cestě ještě víc než dost, přičemž většinu z nich jsme si – tvrdohlavostí premiéra i absencí jasnější vize dalšího vývoje republiky – postavili sami.