Článek
Tři miliony aplikovaných dávek vakcíny, šest set tisíc dodaných vakcín během jediného týdne, otvírání očkovacích registrací pro 55leté, rostoucí proočkovanost nejstarších skupin obyvatel. Když se poslední zprávy z české očkovací kampaně vhodně vyberou, vypadá to celé vlastně docela optimisticky. Pohled pod povrch „makro“ čísel už ale tak veselý obrázek nedává. Nemluvě o mezinárodním srovnání.
Z něj celkem přesvědčivě vychází, že Česko patří spolu s Chorvatskem a Rumunskem mezi evropskými zeměmi k těm, které očkují nejpomaleji. Podle statistik serveru Our World in Data jsme na evropském chvostu. Na mezinárodním porovnání je vidět, že tempo očkování v jednotlivých zemích EU je víceméně srovnatelné a celkově o dost nižší než třeba v Británii, Izraeli nebo USA. Tady je skutečně patrný unijní problém s politikou nákupu vakcín. Pohyb na chvostu unijní tabulky už ale na evropské chyby ani na výpadky dodávek, které dopadají na unijní země rovnoměrně, svádět nelze.
České očkování má hlubší strukturální problém. Tím je neschopnost zapojit do vakcinace praktické lékaře. Přičemž platí, že právě na několik tisíc malých ordinací po celé zemi s dobrou individuální znalostí pacientů sázeli čeští ministři zdravotnictví při určování očkovací strategie od samého začátku. Právě z potenciálu praktických lékařů naočkovat až 50 tisíc lidí denně plynuly velké sliby o celkové očkovací kapacitě 100 tisíc lidí denně, jíž jsme podle slov premiéra Andreje Babiše měli dosáhnout po Velikonocích. Nedosáhli jsme. Právě kapacity „obvoďáků“ teď v denních očkovacích statistikách do této mety chybí.
Příčinou jsou výpadky a reputační problémy vakcín od firem AstraZeneca a Johnson & Johnson. Díky menším nárokům na skladovací podmínky měly právě tyto vakcíny zaplavit ordinace praktických lékařů. Jenže jich dorazilo málo a zprávy o zkoumání možných vedlejších účinků – byť byly obě vakcíny evropským regulátorem schváleny jako bezpečné s drobným rizikem velmi vzácných vážnějších vedlejších účinků – neudělaly oběma preparátům dobrou reklamu. Za to samozřejmě Česko nemůže, i když pro ujištění o bezpečnosti obou vakcín by Ministerstvo zdravotnictví mohlo na svých komunikačních kanálech opravdu udělat víc.
Selháním státu je ovšem to, že na tyto nepříjemnosti nedokázal zareagovat a dodnes neumí rozumným způsobem k praktikům dostat vakcíny od Pfizeru a od Moderny. S oběma by si praktičtí lékaři hravě poradili. Vakcína od Pfizeru se sice musí dlouhodobě skladovat ve speciálních mrazácích, ale po vyjmutí vydrží pět dní v obyčejné lednici. Vakcína od Moderny, ač musí být také skladována v hlubokém mrazu, „odpouští“ ještě výrazně víc. Jde tedy primárně o logistický problém postupných dodávek, o nastavení plynulé cesty vakcíny z mrazáku přes ordinaci praktika do svalu pacienta bez delších prodlev. To není neřešitelný problém.
Vláda ale nedokázala na celostátní úrovni zajistit logistický kanál, jímž by vakcíny do ordinací doputovaly. Proto vše záleží na dobré vůli a ochotě krajských koordinátorů. Takže třeba v Moravskoslezském kraji praktici jakž takž očkují i „mraženými“ vakcínami, zatímco na Ústecku nebo Pardubicku dodávky vakcín do ordinací váznou.
Důsledky jsou nepříjemné. U praktiků je k očkování stále zaregistrováno několik desítek tisíc seniorů starších 80 let a hodně přes 100 tisíc sedmdesátiletých. Ti, ačkoli patří k prioritním skupinám, týdny marně čekají na svou vakcínu, zatímco na tiskových konferencích Ministerstva zdravotnictví a na Facebooku předsedy vlády se slavnostně oznamuje zpřístupnění očkování pro lidi o dvacet i třicet let mladší. Na tuhle mezeru vláda zatím kašle a přehazuje odpovědnost buď na kraje, anebo přímo na praktické lékaře – ministr Petr Arenberger ve středu na zasedání zdravotnického výboru Sněmovny například uvedl, že praktici nedokážou dodržovat prioritizaci pacientů a očkují mladší ročníky, ačkoli mají na čekacích listinách starší seniory. Což je vzhledem k naprosto nahodilému systému dodávek vakcín praktikům, kteří se často jen pár hodin předem dozvědí, že nějaké vakcíny vůbec dostanou, docela příkrý a nespravedlivý soud.
Klinická skupina při Ministerstvu zdravotnictví přitom už 18. března vydala doporučení, podle nějž je potřeba dostat k praktikům co nejvíce vakcín. Skupina doporučuje „zajistit rozšíření spektra vakcín dodávaných do ordinací praktických lékařů o vakcíny Pfizer a Moderna jako nezbytnou podmínku urychlení očkování v ordinacích praktických lékařů“, což považuje za klíčové pro včasné naočkování nejstarších seniorů nad 80 let. Moc se toho ovšem za ten měsíc a půl nezměnilo.
V dosud platné, i když notně zaprášené a pozapomenuté očkovací strategii státu se přitom celkem jasně píše, že další etapa očkování se otevře ve chvíli, kdy bude proočkováno 70 procent populace spadající do etapy předchozí. To přitom dosud splňují jen věkové skupiny 75 až 79 let (71 procent) a senioři starší 80 let (72 procent). Skupina 70 až 74 let se k této hranici teprve blíží a kategorie 65 až 69 let je sotva na polovině. Otevření registrace pro pětapadesátníky je důkazem toho, že stát už vakcíny, které dostává, neumí poskytnout potřebnějším, a tak otevírá další etapy, aby preparáty nezůstávaly v mrazácích. A to není nic ke chlubení.
Další problém, na nějž očkování v Česku za chvíli narazí, pojmenoval sociolog Daniel Prokop. Jeho agentura PAQ Research zjistila, že ochota k očkování a jeho dostupnost silně souvisí se vzděláním, socioekonomickým statusem a místem bydliště. „Rozdíly podle velikosti obce se projevují také uvnitř věkových skupin. V Praze by se nechalo počátkem března naočkovat přes 80 procent lidí ve věku 55 let a vyšším a 66 procent dospělých mladších 55 let. Naproti tomu v obcích do 20 tisíc obyvatel má zájem 66 procent lidí nad 55 let a přibližně polovina z mladších ročníků,“ píše se ve zprávě PAQ Research z projektu Život během pandemie.
Je sice dobře, že vláda rozjíždí pěknou celostátní komunikační kampaň k očkování, ale kvůli výše zmíněným důvodům by byly potřeba také kampaně cílené přesněji na skupiny, které nad očkováním váhají, nebo k němu mají ztížený přístup. V tom by mohli sehrát velmi užitečnou roli opět praktičtí lékaři, jenže – a tím se vracíme k původnímu problému – to by také museli mít čím očkovat. „Může se stát, že bude očkováno více 55letých vysokoškoláků než starších rizikových osob z nižších tříd a malých obcí,“ varuje Prokop.
Ze současného zmatku plyne také celková nečitelnost dalšího vývoje. Proto už jsme slyšeli tolik různých odhadů, kdy se podaří proočkovat kýžených 70 procent celé populace. Ministr Blatný kladl tento cíl před měsícem už na konec června, jeho nástupce Arenberger v pondělí na konec srpna, zatímco podle vicepremiéra Jana Hamáčka by 75 procent lidí mohlo být očkovaných v červenci. Stav očkování bude přitom zásadní pro průběh léta, k němuž mnozí vzhlížejí jako k období, které už by mohlo být alespoň v některých oblastech trochu „normální“, ať už jde o domácí i zahraniční dovolené, nebo třeba dětské tábory.
Srovnat přístup k očkování a využít možné očkovací kapacity by mělo být v těchto dnech prvořadým úkolem státu. Opájet se působivými celkovými čísly (pro jistotu nezasazenými do mezinárodního kontextu) je krátkozraké.
