Článek
Čtyřicet let totality v jedné zemi a stejné období demokratické prosperity v sousedním, sesterském státě je pořád strašlivě znát. I když monumentální logistická operace jménem znovusjednocení Německa v hlavních parametrech uspěla, opětovné „srůstání” rozdělené země v hlavách lidí už tak idylické není. Spolková republika napumpovala do bývalé NDR stovky miliard eur. Na řadě míst byste tak dnes už dnes absolutně nepoznali, že kolem vás žijí někdejší „Ossis.” Řada z nich se ale stále cítí být Němci 2. kategorie. Docela je chápu…
58 procent obyvatel Braniborska a dokonce 75 procent lidí v Sasku v průzkumu infratest dimap pro ARD uvedlo, že se hospodářsky jejich spolkové zemi daří dobře, ne-li velmi dobře. Na to, že si východní Němci, podobně jako Češi, rádi stěžují, docela impozantní číslo. Jenže ve stejném průzkumu pak 59 procent Braniborů a 66 procent ekonomicky spokojených Sasů odpoví, že u nich převažuje pocit zvaný „Zweitklassigkeit,” druhořadost.
Jak ji dotyční definují? Mají pocit, že u nich i třicet let po pádu Berlínské zdi o politice a hospodářství příliš rozhodují lidé ze západu. Abyste v tom měli ještě větší eintopf, pak vězte, že se v Sasku občany 2. kategorie cítí být i 56 procent voličů CDU, což je strana, která tam bez přestávky obsazuje post zemského ministerského předsedy. Nemůže tedy tvrdit, že by se rozhodovalo o nich bez nich.
Jsou některé věci, které si za peníze, pracovní místa ani křesla v parlamentu nekoupíte. Tři ze čtyř oslovených východních Němců označili kulturu a mentalitu Wessis a Ossis za odlišnou, s tím, že odlišnou taky zůstane.
Vím z vlastní zkušenosti, že někteří Němci ze západní části země smýšlení svých východní bratrů a sester nechápou nebo se spíš ani nesnaží pochopit. Často se na veřejnosti vyjadřují v tom smyslu, že by se za etapou zvanou NDR, plnou špiclů Stasi, organizovaného dopingu a průmyslového znečištění, měla udělat tlustá čára. Jenže i ti Braniboři i Sasové, kterým totalitní režim lezl neskutečně na nervy, třeba za éry NDR zažili něco hezkého – první lásky, narození dětí a podobně. Tvářit se, jako by se tohle všechno vůbec nestalo, je vnitřně uráží.
Skutečnost, že od podzimu 2005 stojí v čele spolkové vlády východní Němka, byť narozená v Hamburku, to asi nedokáže patřičně kompenzovat. Chtělo by to, aby veřejně „přiznaní” Ossis získali více ministerských postů, křesel soudců a rektorů, aby se ve větší míře stávali kulturními a sportovními celebritami. Když už jsme u sportu, z 18 týmů fotbalové bundesligy jsou pouhé 2 z východu, a to ještě musíme u Red Bullu Lipsko a 1. FC Union Berlín přivřít jedno oko.
I když dnes v Sasku, Braniborsku i dalších východních spolkových zemích najdeme konkurenceschopné univerzity, firmy vyrábějící špičkové technologie i další viditelná pozitiva, exodus mladých lidí z těchto končin to úplně nezastavilo. Některé okresy se v 90. letech a na počátku tisíciletí brutálně vylidnily. Spolu s tím rostla frustrace nemalé části obyvatelstva. Zatímco dříve z téhle frustrace nejvíc těžila Die Linke, teď slouží tahle negativní energie coby výtah k moci AfD.
Na to, že ještě před pár dny reálně hrozilo, že by se v Braniborsku mohl ministerským předsedou stát tamní lídr Alternativy pro Německo a soft-neonacista Andreas Kalbitz, dopadly volby v obou spolkových zemích ještě relativně rozumně. AfD ale bude vládám v Sasku a Braniborsku díky zisku dvou velmi silných druhých míst hodně zatápět.
