Článek
V minulém týdnu se v Česku spekulovalo o otevření lyžařských vleků. Vláda nakonec rozhodla jinak a vicepremiér Karel Havlíček se provozovatelům vleků omluvil. Na adresu rodičů a především dětí, které stále zůstávají doma, žádné omluvy nezazněly. Zatímco jiné evropské státy považují uzavírání základních škol až za ten nejzazší krok v rámci epidemických opatření, v Česku je to naopak. Vzdělání zde skutečně není prioritou.
Právě děti a rodiče patří k největším obětem boje s pandemií, vláda je bez rozpaků hodila přes palubu. Máme tu přece distanční výuku, slyšíme často. Ano, ta omezeně funguje u druhého stupně či u středoškoláků, copak na ni ale lze spoléhat u osmiletých či desetiletých dětí? Můžeme po nich něco takového vůbec chtít?
Jak napsaly v nedávném článku Seznam Zprávy, trávily v posledním pololetí doma více času než ve škole i děti z prvního stupně, výjimkou jsou jen prvňáci a druháci.
Dětem se zakázalo všechno – nesmí chodit do školy, kamarády nemají pokud možno osobně vídat, zavřené jsou kroužky, nesmí pěstovat ani venkovní kolektivní sporty. Jakoby zázrakem utichly jindy hlasité lékařské rady, že pro imunitu a lidské zdraví obecně je nejlepší být co nejvíc venku a hýbat se. Místo toho dnes děti sedí před obrazovkami tabletů a počítačů, ať už dělají úkoly, nebo „paří“.
Jako argument občas zaznívá, že otevřené školy jsou z hlediska viru „časovanou bombou“. Stále ale postrádám data, která by to dokazovala. Z těch, jež různě pronikla na veřejnost, vyplývá, že onou časovanou bombou jsou spíše pracovní kolektivy. Nakázal ale někdo zaměstnavatelům povinný home office, pokud to tedy jejich obor podnikání umožňuje? Ani náhodou. Od kamarádky pracující na úřadě jsem naopak slyšel, že do kanceláře alespoň jednou týdně musí. Další lidé chodí do kanceláří kvůli sociálním kontaktům, nebo jednoduše proto, aby se doma nezbláznili.
Jak ale trpí devítiletý kluk zvyklý vídat denně kamarády a třikrát týdně propotit dres na fotbale, to už páni ministři a epidemiologové neřeší.
Narůstající psychické problémy dětí naopak musí řešit pracovníci Linky bezpečí. Zatímco v první vlně byla většina hovorů od dětí o samotném viru a obavách z něj, dnes se svěřují se vztahovými problémy plynoucími z dlouhodobé izolace, psychickými problémy a nezvládáním online výuky. Tradiční přirozené mechanismy jejich odbourávání, jakými jsou kroužky, sporty a podobně, mají zakázané.
Švédsko, které první stupeň základních škol nezavřelo za celou dobu pandemie, nedávno rozhodlo i o otevření středních škol. A to v situaci, kdy čísla nakažených stoupala a pomyslný švédský PES hlasitě štěkal. Argument vlády byl ale jednoduchý – uzavření škol a domácí výuka jen prohlubuje už existující rozdíly mezi úspěšnými a neúspěšnými. Vzdělávání je pro Švédy zkrátka priorita. A mimochodem, skandinávská země má se srovnatelným počtem obyvatel téměř o pět tisíc mrtvých méně.
