Článek
Obecní rozpočty zdecimované podílem na příspěvcích pro trpící OSVČ a malé firmy by se měly stát mementem koronavirové krize, které bychom měli mít i v budoucnu před očima.
Na zakopávání na děravých chodnících, na bloudění v neudržované zeleni nebo na strach o děti na rozviklaných atrakcích hřišť bychom si měli vzpomenout zejména ve chvílích, kdy nám zase Andrej Babiš nebo jeho věrní budou vyprávět, jak je řízení státu v nouzovém stavu bezva.
Obce během krize krvácejí dvakrát. Prvním problémem budou snížené celostátní daňové výnosy, z nichž jde do rozpočtů obcí a krajů pevně daný podíl. Nižší daňové příjmy znamenají hubenější obecní pokladny. A protože je Pětadvacítka - státní pomoc živnostníkům a OSVČ - vyplácena ve formě vratky příjmové, a tedy sdílené daně, zakousnou se její náklady opět i do obecních rozpočtů. Rozhořčení mnoha starostů je zcela pochopitelné.
Kdyby pro nic jiného, tak proto, že investice do věcí, jako jsou právě chodníky, hřiště nebo zeleň, patří díky své viditelnosti k hlavním kritériím, podle nichž obyvatelé obcí kvalitu svých zastupitelů a radních hodnotí. Další komunální volby budou za dva roky a polovina volebního období je ideální čas pro rozjezd viditelných investic, které se stihnou před volbami dokončit a náležitě prodat voličům. Koronavirová díra v investičních plánech je proto dvojnásob nepříjemná, nemluvě o tom, že dlouhodobější a nákladnější investice, jako jsou třeba kanalizace, je potřeba bedlivě plánovat na roky dopředu a náhlý výpadek v obecní kase je může poslat na dlouho zpátky do říše snů.
Při troše snahy by spoluúčast obcí na záchraně drobného českého podnikání bylo možné zdůvodnit morálními argumenty či apely na všeobecnou společenskou solidaritu nebo tak něco, ale o to se ministryně financí ani nesnažila. Ten důvod je totiž mnohem prozaičtější.
Klíčová je odpověď na otázku, proč byla pro kompenzační bonus zvolena právě forma daňové vratky, která na obce dopadá. Podle ministryně financí proto, aby mohly podporu vyplácet finanční úřady, jinak by prý nebylo možné začít posílat peníze rychle a efektivně. Jinými slovy, obecní rozpočty budou na Pětadvacítce krvácet, protože stát nedokáže efektivně sdílet informace a databáze napříč úřady, a tak se o jednotlivé podpory musí žádat tam, kde je zrovna příslušných informací nahromaděno nejvíc. O Pětadvacítku na berňáku, o ošetřovné pro OSVČ na živnostenském úřadě, o Antivirus na úřadech práce a tak dále.
To je ovšem důvod, který se starostům zcela pochopitelně těžko přijímá. Navíc v době, kdy vláda souběžně vyhlašuje, že z krize se tentokrát proinvestujeme, že veřejné peníze potečou do ekonomiky masivními proudy do užitečných investic. Právě obce a kraje jsou veřejnými investory, kteří mohou velmi citelně pomoci menším lokálním firmám zvýšeným přísunem zakázek. Jenže to se jim bude dělat těžko, když jim stát sebere miliony až miliardy (podle velikosti obce) na celostátní podporu menších podnikatelů a firem.
Představa vlády, že „proinvestovat se z krize“ znamená rozdat miliardové zakázky na přípravu dukovanského tendru a výstavbu dvou dálnic, není správná. Malé firmy potřebují nejenom příspěvek na přežití, ale hlavně „kšefty“. Ty jim nedá stát, ale obce a kraje by mohly. Jenže se místo toho musejí podílet na financování onoho příspěvku na přežití.
Ministryně Schillerová se dušuje, že peníze, které obce dají do podílu na Pětadvacítce, jim stát vrátí ve formě dotací na jednotlivé projekty. Jenže tím se výrazně omezuje autonomie samosprávy. O důležitosti a nezbytnosti obecní investice už nebude rozhodovat volené zastupitelstvo, ale nevolení úředníci na příslušném odboru Ministerstva financí. To je velký rozdíl.
Zrovna v hnutí velkého dotačního experta Andreje Babiše by to mohli docela dobře chápat. Kdyby ovšem chtěli.
