Komentář: O „útoku na zboží“ má mluvit Kreml. Ne český premiér

Ačkoli z pohledu mezinárodní politiky jde o citlivou a komplexní událost, z českého úhlu by kauza Vrbětice neměla být nic složitého. Podle policejních důkazů způsobili dva příslušníci ruských tajných služeb na našem území explozi muničního skladu, při níž zahynuli dva Češi a státu vznikly obrovské škody. To je mezinárodní skandál, který má vést k radikálnímu ochlazení česko-ruských vztahů a odpovídajícím reakcím na diplomatické úrovni.

Ještě o víkendu to také vypadalo celkem jasně. Premiér a ministr zahraničí oznámili zjištění českých vyšetřovatelů a vláda vyhostila 18 pracovníků ruské ambasády, o nichž byla přesvědčena, že pracují pro kremelské tajné služby. Rusko žádnou odpovědnost za vrbětické výbuchy nepřijalo, vyhoštění svých „diplomatů“ označilo za nepřátelský akt a začalo roztáčet kolotoč recipročních opatření.

Ani na tom nebylo nic zvlášť překvapivého. Je dobré si uvědomit, že máme co do činění se zemí, která dokázala s drzým čelem dlouhé týdny popírat zcela očividnou nelegální anexi části cizího území. Představa, že se pokorně přihlásí k odpovědnosti za jeden dílčí, navíc sedm let starý teroristický akt, by byla naivní. Trochu překvapivá byla možná tvrdohlavost ruské odpovědi (za 18 ruských diplomatů 20 českých, navíc výše postavených a s poloviční lhůtou pro odjezd ze země), ale je to prostě jen další důkaz naprostého pohrdání, které vládnoucí režim v Ruské federaci vůči dřívějším sovětským satelitům dodnes cítí.

Jenže během pondělí se stalo několik věcí, které ze závažného, ale do velké míry stále standardního diplomatického střetu udělaly klasickou českou bramboračku. Jen tentokrát jedovatou a nebezpečnou, neboť do ní mícháme globální geopolitické přísady.

Prvním signálem, že se vládě situace vymyká z rukou, bylo zmatení jazyků na zasedání evropských ministrů zahraničí a následné spory o to, zda Jan Hamáček požádal, anebo nepožádal členské země EU o koordinovanou akci proti ruským diplomatům a agentům. I když není zcela jasné, kde k tomuto zmatení došlo, hlavním aktérem byla česká diplomacie. A připustit na vteřinu jakékoli pochyby o tom, co od spojenců očekáváme, je zkrátka diplomatickou chybou.

Ještě zajímavější bylo večerní vystoupení předsedy vlády po jednání kabinetu. Zde se Andrej Babiš bez vyzvání rozhovořil o tom, že vrbětický výbuch nebyl aktem státního terorismu, ale „útokem na zboží“ bulharského obchodníka a nevydařenou akcí ruské rozvědky, která nebyla namířena proti Česku.

Pojem státního terorismu se v debatách o Vrběticích několikrát objevil, nemá žádnou exaktní definici v trestních zákonících ani mezinárodních úmluvách a jeho užití opravdu není povinné. Pokud jej Babiš nechtěl používat, nikdo ho k tomu nenutil. Proč ale začal sám aktivně tento pojem zpochybňovat, zůstává záhadou. Stejně tak je nepochopitelné, proč předseda české vlády vysvětluje, že dva Češi zahynuli kvůli „zpackané operaci agentů GRU“.

Obě tvrzení by se docela dobře vyjímala ve vyjádření Kremlu, kterým by se Rusko Česku omlouvalo za škody i ztráty na životech, které jeho agenti nevydařenou operací způsobili. Jenže žádné takové vyjádření z Kremlu nepřišlo, jen drzé řeči a silácká gesta. Proč se do obhajoby a relativizace vrbětických hrůz pouští bez vyzvání český premiér? Pro Česko je přece jedinou důležitou věcí, že při výbuchu způsobeném ruskými agenty na českém území zahynuli dva čeští občané a státu vznikly obří škody.

Jestli se to stalo z neschopnosti agentů nebo z jiného důvodu, je jistě zajímavé pro účely vyšetřování, ale z hlediska podstaty daného průšvihu a jeho pojetí českou diplomacií je to zcela lhostejné. Premiérova slova přispívají jenom k rozmělnění už tak dost nejistého českého postoje a k dalšímu oslabení české pozice při jednáních o spojenecké solidaritě.

Kdyby se Moskva chtěla hájit tvrzením o zbabrané operaci vlastních agentů, nebylo by to nic proti ničemu a v jednáních by bylo možné to vzít do úvahy. Jenže nic takového se zjevně v Kremlu nechystá. Naopak to teď vypadá, že nám Putinův režim dává jasně najevo, že své činy obhajovat nepotřebuje, neboť na to má v Praze dostatečně vysoko postavené lidi, kteří tuhle nevděčnou práci odvedou za něj. To je šílený obrázek, který samozřejmě vidí i naši spojenci a vezmou ho na vědomí při vyhodnocování dalších žádostí o rozsáhlou solidaritu.

Není jisté, proč to Babiš udělal. Je ale zcela jisté, že svými hloupými výroky o „útoku na zboží“ mohutně nahrál do karet ruské propagandě. Ostatně ruská státní televize Russia Today briskně vydala zásadní zprávu, že český premiér přiznal, že vrbětický výbuch nebyl ruským útokem proti Česku. V kombinaci s frenetickou aktivitou dezinformačních webů, kterou zaznamenala jak soukromá společnost Semantic Visions, tak i Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám při Ministerstvu vnitra, je to čistá komunikační katastrofa.

Je možné, že Babiš svou relativizací útoku ruské rozvědky na českém území umetá cestu pro chystané vyjádření prezidenta Miloše Zemana, které se s velkou pravděpodobností ponese v podobném duchu (i když překvapit hlava státu samozřejmě ještě může). Pokud se to stane, dostane česká diplomacie další ránu do zad a veškeré pevné vystupování napadené západní země patrné ještě během neděle bude nenávratně minulostí.

Zase se staneme republikou, která se marně snaží geopoliticky hrát na obě strany. Budeme vyhazovat Rosatom z tendru na Dukovany, což je velký krok, mnohem důležitější než přepočítávání diplomatů, ale současně se budeme tvářit, že to děláme jen kvůli nešťastné chybě ruské rozvědky, která měla být vlastně jen „útokem na zboží“ a Rusové to vůči nám nemysleli zle. A z Kremlu se nám dostane jen dalšího otevřeného pohrdání a ze Západu nechápavých pohledů. Budeme si hrát na most mezi Východem a Západem, který ovšem nemá ani na jedné straně pevné ukotvení.

Vláda dosud selhala tváří v tvář každému velkému problému, který se před ní objevil – od řízení pandemie přes nápravu pandemických ekonomických škod, změnu daňového systému až po vytvoření funkční očkovací strategie. Jestli ale při snaze o prokremelskou chytristiku selže i tváří v tvář jasnému ohrožení bezpečnosti státu a zjištěním o agresivním chování ruské rozvědky na našem území, může jít o selhání dosud nejhorší. Nikoli bezprostředním počtem obětí, v tom by covid nepřekonala ani menší válka, ale dlouhodobým narušením spojeneckých vazeb a dalším rozkolísáním české pozice na mezinárodním poli.

Česká vláda se nesmí spokojit s potupnou pozicí, do níž ji Moskva manipuluje. Připomeňme, že česká ambasáda v Rusku po odchodu 20 diplomatů včetně zástupce velvyslance téměř přestala existovat, aniž by Rusko přijalo jakýkoli náznak odpovědnosti za to, co se ve Vrběticích stalo. Zatímco ruská ambasáda v Česku přišla „za trest“ o nějakých 10 procent zaměstnanců a zvesela funguje dál. Tvářit se, že v takové situaci „už to nebudeme hrotit“, jak v rozhovoru pro Seznam Zprávy naznačil ministr Karel Havlíček, je ponižující.

Pokud chce být Česko na mezinárodní scéně někdy bráno vážně, musí prostřednictvím diplomatických nástrojů dotlačit Kreml do pozice odpovídající pachateli teroristického činu na území cizího státu. Česko má za zády mocné spojence, s nimiž to může snadno dokázat. Rusko už je dnes pod tlakem kvůli vojenským jednotkám na ukrajinských hranicích i kvůli zacházení s Alexejem Navalným. Přiložit pod tento kotel vrbětickou kauzu se přímo nabízí. Jenomže to bychom museli mít v čele státu lídry, pro něž jsou zájmy východní despocie méně důležité než ty spojenecké. Což zjevně nemáme.