Článek
Lidé jsou zlí, lidé myslí jen na sebe a lidé už si vůbec nepomáhají. Lidé se prostě nemají rádi a jsou špatní. Řeči, které posloucháme napříč věkovými, sociálními i geografickými skupinami. Na to, jak mimo jsou, jim věří hodně z nás.
Babička psychoterapeutka vždycky na podobné generalizace reagovala otázkou: „A vy jste delfín?“ Zmatení pacienti nechápali, dokud jim nevysvětlila, že i oni jsou lidé. A že ona je jako zlé, sobecké a bůhvíjaké další prostě nevidí. Pak jim to došlo. Společnost jsme my, jednotlivci.
Často máme pocit, že svět je ošklivé místo. Vraždy, války, podvody a politika. Nemusí se nás to ani přímo týkat, stejně to řešíme. Pak ale přijde skutečný problém a člověk zjistí, že tak zlé to nebude. Zažil jsem to na osobní úrovni, sleduji to na celostátní.
Když přišel koronavirus, celý národ začal šít roušky a na ventilátory se vybralo za necelý den 12 milionů. Když bylo potřeba sehnat peníze na lék pro ani ne dvouletého Olivera, našli Češi v kapsách 53 milionů a pomohli i dalším dětem. Nocleženky pro lidi bez domova letos měly takový úspěch, že zbylo i na další zimu.
A když přišlo tornádo, věc pro nás naprosto neznámá, praská internet ve švech nabídkami pomoci. Když tenhle text píšu, je vybráno přes 800 milionů a vůbec nepochybuju, že na miliardu to dotáhneme. Ani tady ale Češi nekončí. Na sociálních sítích jsou nabídky darování aut, zapůjčení bytů zdarma a pomoci na místě.
Všechno, co jsem vyjmenoval, se navíc děje v době stále probíhající pandemie. Doby, o níž nevíme, kdy skončí a jaký bude její finální účet. Přes to všechno se zjevně vždycky najde dost lidí, kteří jdou a pomůžou.
Dělají to i politici, na které tak rádi nadáváme. A je jedno, jestli se u toho fotí, nebo ne. Pokud skutečně pomáhají, je sebeprezentace vedlejší. I oni totiž třeba jen chtějí pomoct. A kdyby nepřijeli, nadávali bychom stejně.
Pomoc bližnímu máme v sobě mnohem hlouběji než schopnost číst a psát. Antropoložky Margareth Meadové se kdysi zeptali, co považuje za první známku civilizace. Odpověď nebyla město, kultura ani konkrétní vynález. Pro ni je prvním důkazem existence „společnosti“ 15 tisíc let stará kostra člověka se zlomeninou stehenní kosti. Ta byla uzdravená, což znamená, že se o toho člověka musel aspoň chvíli někdo starat. Zlomený femur je jinak v divoké přírodě prakticky rozsudkem smrti. Zraněný je snadná kořist a zároveň je pro skupinu naprosto zbytečný. Tady mu ale někdo pomohl, nenechali ho napospas.
Lidé nikdy neuměli nejrychleji běhat, nejsme jedovatí, neumíme létat, a pokud po nás někdo nechce práci, ani se neumíme moc dobře skrývat. Ve zvířecí říši prakticky ničím nevyčníváme. Až na jednu věc – schopnost spolupráce. Ta nám zato jde ze všech nejlíp a dostala nás tam, kde jsme teď. Jen díky ní jsme mohli zabíjet mnohem větší a dokonalejší zvířata.
Na motorkářských akcích potkávám fanoušky Ortelu nebo příznivce nacionalistických stran. Názorově jsme úplně jinde, stejně si s nimi rád povídám. A tihle lidé dost často bývají v první řadě, když je potřeba pomoci vdově a sirotkům po jiném motorkáři, nemocným nebo jinak potřebným. Fotbaloví hooligans totéž v bleděmodrém. Jeden příklad, plyšáci na stadionech.
Neříkám, že šmejdi neexistují. Existují a je jich hodně. Odmítám se ale smířit s tím, že by jich mělo být tolik, aby to dokázali ostatním zkazit.
Takže až příště budete přemýšlet nad tím, že lidé jsou zlí, vzpomeňte si, prosím, na všechno skvělé, co společnost zvládá. I v době, kdy si nemůžeme být jistí ničím. O to víc pak potěší dobré zprávy o soudružnosti.
Vzpomeňte si i na to, že asi nejste delfín, tudíž jste také člověk. Lidé jsou dobří, každý jinak. A pokud vám to celé přijde moc naivní, dovolte mi parafrázovat Jiřího Suchého: „Nezlobte se, já mám lidi rád.“
