Článek
Petr Fiala, šéf ODS, mluvil před časem o Pirátech jako o „dětech našich voličů“. Byla to nadsázka, ale ne zase tak velká. V téhle zkratce se skrývá vlastně docela důkladný popis problému, kterému může tahle země – spolu s ODS, Piráty a všemi dalšími zúčastněnými – čelit už za rok.
Po volebním víkendu už není tak troufalé říct, že za rok po sněmovních volbách může Andrej Babiš skončit v opozici. A že se to stane jen tehdy, pokud budou lídři, členové a hlavně voliči ODS i Pirátů ochotni přijmout fakt, že spolu budou vládnout dvě navzájem možná nejvzdálenější strany české politiky.
Teď rychle všechna možná „ale“, která na cestě k modročerné alianci stojí. Volby do Sněmovny nás čekají až za rok, což je doba, která v běžném životě uteče, aniž byste si toho všimli, ale v politice je to téměř nekonečno.
K nejdůležitějším českým volbám nepřijde 35 procent obyvatel jako k těm krajským, ale kolem 60. Andrej Babiš vrhne do kampaně všechny svoje zbraně, především vaše vlastní peníze.
Bude záležet na každém procentu hlasů: projdou do Sněmovny komunisté a sociální demokraté, kteří zatím ruku v ruce míří do zapomnění? Nepřekvapí náhodou Trikolóra Klause juniora, která sice v krajských volbách propadla, ale ne zas až tak fatálně? Co přinese nové ohlášené hnutí hrdiny roku 2019 Mikuláše Mináře?
A dokáže se opozice skutečně domluvit na dvou předvolebních blocích (Piráti a STAN pro ty, co nemohou volit ODS, TOP 09 a KDU-ČSL ve druhém spojenectví, jehož voliči zase nemohou vystát Piráty.)? Hodně štěstí, protože to bude chtít obrovskou dávku dobré vůle a disciplínu jako řemen.
Ale připusťme na chvíli, že to opozice zvládne a v nové Sněmovně dokáže složit většinu proti Andreji Babišovi a jeho spojencům. Jinými slovy představme si, že se Česko přiblíží možnosti mít novou vládu bez účasti hnutí ANO. A jsme v kritickém bodě. Tu vládu mít můžeme – pokud budou všichni zúčastnění chtít.
Což zní vlastně banálně, stačí se podívat na čísla. Ale ve skutečnosti to bude ten nejsložitější kompromis, jaký by tahle země zažila za posledních 30 let. A kdyby někdo chtěl oponovat vzpomínkou na opoziční smlouvu Václava Klause s Milošem Zemanem, je tu jeden podstatný rozdíl – tehdy šlo o to odpálit Havla, zbavit se jednou provždy menších stran a rozdělit si podíly na privatizaci zbytku země. Takové ambice už žádný další díl české politiky mít nemůže. Stačilo se o víkendu podívat na sociální sítě, aby člověk přestal podléhat iluzi, že opozici stačí jediný cíl, totiž zbavit zemi Babiše. Příkopy jsou stále hluboké.
Pro nikoliv nevýznamnou část voličů ODS i Pirátů patří možný budoucí vládní partner k tomu nejhoršímu, co v politice viděli. Piráti jsou pro část tvrdého jádra ODS „novodobí svazáci“, zatímco ODS pro tradiční Piráty první generace „tuneláři z devadesátek“.
Což je docela složitá situace. Ještě nedávno mluvil Ivan Bartoš osobně i lidé kolem něj o devadesátých letech, v nichž vyrůstali jako děti a později teenageři, se stejným odporem jako o letech osmdesátých. Vlastně skoro jako Andrej Babiš, který ale oběma dekádami proplul vždy jako vítěz.
ODS vznikla jako motor změny 90. let. Mohli bychom teď vést nekonečně dlouhou debatu na téma, co všechno se tehdy nepovedlo, ale nemá to velký smysl – autor tohoto textu by se však rád veřejně přihlásil k názoru, že se toho tehdy mnohem víc povedlo. Nicméně minulost nezměníme, teď měníme budoucnost, jak zněl slogan kampaně jednoho telefonního operátora v 90. letech.
Piráti pochopitelně nesdílejí to dojetí, které se zmocňuje mnoha lidí nad 45 let, když si vzpomenou na zaostalou, ale veselou, svobodnou a bleskově se měnící zemi počátku „devadesátek“. A už vůbec Piráti nehodlají naslouchat historkám, jak jsme tehdy budovali demokracii a kapitalismus. V pořádku. Nikdo to po nich nemůže žádat, protože věci, nad nimiž někteří z nás stále ještě žasneme, považují za samozřejmé. Skutečnou revolucí pro ně nebylo zvolení Václava Havla prezidentem, ale chvíle, kdy onen vzpomínaný operátor začal nabízet neomezený internet za dostupný měsíční paušál.
Najít porozumění mezi dvěma velkými společenskými skupinami není úplně jednoduché, tím náročnější je to mezi rodiči a dětmi. Pokud se o to ale ani obě strany nepokusí, může si Andrej Babiš otevřít portské, které prý teď popíjí při schůzkách s prezidentem Zemanem.
Tohle dočasné smíření je možná ještě těžší než praktické kroky, které by vznik nové vlády vyžadoval – a ani ty nejsou zrovna banální. Například domluvit se, kdo bude případně aspirovat na post premiéra, a pak tu dohodu také dodržet. Napadá mě úplně jednoduchý návrh: Co třeba lídr toho bloku, který získá více mandátů?
Jasně dohodnutý musí být i společný postup při volbě vedení Sněmovny, jejíž předseda může podle Ústavy hrát rozhodující roli při jmenování premiéra. Počítejme s tím, že prezident Zeman, který má první dva pokusy při sestavování vlády, bude i za cenu nekonečných obstrukcí usilovat o to, aby udržel Babiše ve Strakově akademii. Čas má ale „jen“ do března 2023. A pokud bude společenská atmosféra jasně nakloněna změně, což se samozřejmě stát nemusí, nakonec to tak horké ani nebude.
A pak je tu ještě jedna taková drobnost. Vládní program. V politice platí jedno pravidlo: pokud se dohodnout skutečně chcete, dohodnete se s kýmkoli na čemkoli. A naopak. A podle toho upravujete svou vyjednávací taktiku. Je to jistě docela složité, takže bude asi lepší se o tom začít bavit dřív než den po volbách. Pořád to bude ale zcela jistě smysluplnější, než když vládní strategie vzniká každou neděli podle toho, co premiér oznámí ve videu ze své zahrady na YouTube.
Zbavit se hegemona předchozích let jen díky široké koalici stran samozřejmě není bez rizika. Slovensko to s Mečiarem úspěšně udělalo v roce 1998 a vydrželo to osm let. Pak se zjevil Fico. A když to Iveta Radičová zkusila v roce 2010 znovu, vydržela nesourodá koalice rok a půl. A Fico se na jaře 2012 vrátil v plné síle a teprve letos na jaře ho Slováci poslali do zapomnění. Za cenu vraždy mladého novináře a jeho partnerky plus lehce výstředního Igora Matoviče v roli předsedy vlády.
Česko v tom může mít jistou výhodu. K výběru se nabízí důstojný konzervativní padesátník – někdejší rektor prestižní univerzity – a čtyřicátník s trochu neobvyklým účesem a solidním politickým talentem. Anebo Babiš. Takhle jednoduché to teď, rok před velkým rozhodnutím, je.
