Článek
Otevřu noviny a tam Řeporyje, zapnu rádio a tam Řeporyje. Bojím se otevřít konzervu. Pražská městská část o dvou tisících obyvatel si za poslední rok užívá nevídaného mediálního zájmu. Důvod je prostý – mají v čele Pavla Novotného. Enfant terrible českého bulváru po loňských volbách překvapivě lehce přešaltoval na komunální politiku – a stal se kometou, o níž se mluví v jednom kuse. K radosti i mrzení jeho domovské usedlé ODS, která často neví, jak s činy vitálního starosty naložit.
Rád provokoval v póze „protekčního fracka“. Jako bulvární novinář se přitom naučil vybírat a komunikovat témata, která lidi zajímají, a zároveň si nad svou rolí držel až cynický nadhled, o čemž by mohla (vlastně nemohla) vyprávět Iveta Bartošová. V roli starosty tyto zkušenosti přetavil do podivuhodného mixu extrémně nekorektního pravicového liberála, který se dostane do všech novin a způsobí kolektivní rupnutí žilek diskutérům na Parlamentních listech.
Zároveň je zajímavé sledovat politika, který si jako terč svých nekorektních a nevybíravých útoků vybírá sobě rovné, či dokonce silnější soupeře – poslaneckou mlátičku Ondráčka, Horní Voltu s jadernými raketami, kontroverzního podnikatele s konexemi u ministryně spravedlnosti. Novotný – podobně jako v bulváru – mnohdy útočí na nižší pudy svých fanoušků – kupříkladu na přežitý antikomunismus. Přesto musí i člověk, který není Novotnému nakloněn, uznat, že si vybírá větší „šajby“ než jsou klasické terče jiných českých nekorektních politiků – handicapované děti, Romové, homosexuálové.
Novotný má v sobě něco z postav komika Barona Cohena a podobně jako Borat nebo Ali G si bere na paškál vlivné osobnosti, aby je zesměšnil a ukázal jejich malost. Ví, na jaká slabá místa zaútočit, a poté se společně se svými příznivci baví hysterickou a exaltovanou reakcí protistrany.
Vyvstává otázka, zda by se tak měl chovat zrovna starosta, veřejný činitel. Může se stát, že to Novotný někdy v budoucnu přežene, a reakcí bude i ztráta politických partnerů a funkce. Prozatím se však zdá, že za zdánlivě neřízenou střelou se skrývá dobrá marketingová taktika. Pokud se totiž Novotný v bulváru něco naučil, pak je to kvalitní (spolu)práce s novináři, kteří dokážou z jeho lokálních témat udělat celostátní kauzy. Což je ostatně Novotného nejdůležitější přínos české veřejnosti.
Zaměříme-li se čistě na dennodenní strasti starosty, teprve Novotného široce medializované pistolnické výkony z pražského předměstí ukazují, že český stát selhává v samotných základech své existence. Následkem jsou mizerně napsané zákony a minimální vymahatelnost práva, které zásadním způsobem ztěžují fungování obcí a znemožňují účinně řešit sebemenší problémy obyvatel i na té nejnižší, lokální úrovni.
Ukázkovým příkladem jsou vraky aut, od kterých Novotný Řeporyje usilovně čistí od té doby, co nastoupil do funkce. Zjištění, že nepojízdné auto je z ulice nemožné dostat v rozumné době a bez vynaložení desítek člověkohodin, vedlo Novotného k vytvoření legendy o „mimozemšťanech“, kteří auta posouvají na silnici, načež může policie konečně začít jednat.
Ještě závažnější je existence ilegálních ubytoven ukrajinských dělníků. Úřady je nemohou uzavřít. Nebo nechtějí, nemají páky, to je koneckonců jedno. Každý si přehazuje problém jako horkou bramboru, nikde není vůle něco řešit nebo to dotáhnout do konce. Ubytovna zákonitě obtěžuje své okolí, avšak „pronajímatelé“ dál vesele vydělávají. Důvěra starousedlíků v právní stát klesá pod bod mrazu. Novotný musí vše řešit po vlastní ose s neziskovkami a tiskem letáků v ukrajinštině.
S podobnými potížemi se samozřejmě setkávají i tisíce dalších starostů a zastupitelů měst a obcí po celé republice. Teprve Novotného aktivity, zahrnující dokonce i dokumentární pořad na internetové televizi, však umožnily, aby si toho všimli i lidé, pro které je hlavním měřítkem kvality komunálního politika vyvezená popelnice.
Novotný navíc chápe základy politického marketingu a vše pojímá jako svého druhu bizarní humoristický spektákl.
Rád se stylizuje do role šerifa na maloměstě a kromě výše zmíněných případů stopuje sprejery, pátrá po zlodějích kabelů, řeší dopravní přestupky, navlékne si galoše a v noci se investigativně brodí splašky, aby vypátral znečišťovatele místního potoka. Může mluvit o štěstí, že šéfuje místnímu úřadu v relativně bohaté pražské části, a odpadá mu tak „problémová“ agenda s vyloučenými lokalitami nebo zvýšenou kriminalitou, která trápí zejména města a obce na periferiích republiky. Je otázkou, jak by si vedl v mnohem nehostinnějším prostředí.
Oblíbená kriminologická teorie rozbitých oken tvrdí, že protispolečenské tendence narůstají právě v neudržovaném a zanedbaném městském prostředí, v němž občané získávají pocit, že je vše dovoleno. V takovou chvíli přichází na řadu různé neortodoxní politické metody, přičemž Novotný je spíše drsnějším údržbářem než tvrďáckým vymahačem práva a pořádku. Horší to bude, až se někdo s jeho vyřídilkou zaměří na „populárnější příčiny“ problémů – na různé minority.
Nemůžeme se však divit, že ve státě, který dlouhodobě selhává i v tak banální věci, jako je odtažení vraku z ulice, se výstřelky Pavla Novotného tolerují a mnohdy i oslavují. Přes všechny výtky představuje typ politika, kterých je v Česku nedostatek, a lidé by podobného starostu, respektive jeho práci a výsledky, uvítali i ve své obci. Ideální by však bylo dostat se do bodu, kdy nebudou „Novotní“ potřeba a obce bude možné spravovat i bez pomoci mimozemšťanů.
