Článek
Bez třiačtyřicetiletého Adama Bodnara by nejspíš bylo soudnictví v Polsku ještě ve větším chaosu a rozkladu, než je dnes. Polský ombudsman otevřeně mluví o atentátu na spravedlnost, politizaci a podmanění justice. A jde slyšet doma i v zahraničí. Nedávno se s ním sešla i česká eurokomisařka Věra Jourová.
Je to právě jeho hlas, který z prostředí mimo politiku jasně ukazuje a pojmenovává problémy současného Polska. Ty přitom na první pohled ani nemusí být patrné. Bodnar mluví o omezování občanského práva na nezávislý soud, ohrožení práva na soukromí a shromažďování, ale i o obětech privatizace nebo o těžkostech spojených se špatnou dostupností zdravotnické péče a o katastrofálním smogu. Nejde ale o opoziční program. Prostě říká fakta, trochu jako lidštější statistický úřad.
Byl to také Bodnar, který nejhlasitěji vystoupil, když loni v létě v Bělostoku holohlaví bandité za bílého dne mlátili účastníky prvního tamního Pochodu rovnosti. Tehdy si „hrdinové“ v bílo-červených barvách troufli na teenagery „vyzbrojené“ duhovými vlajkami a transparenty o lásce.
Adam Bodnar docela logicky čelí ostré kritice vládnoucích konzervativců, je pro ně nenáviděnou osobou, která prý ztělesňuje levičáctví a která zcela cíleně a v politickém zájmu opozice kazí neposkvrněnou image Polska.
To, že je straně Právo a spravedlnost (PiS) trnem v oku, dokazuje i nedávná kampaň Polské televize. Formálně veřejnoprávní médium, které je ale řízené přímo ze stranické centrály a štědře financované přímo ze státního rozpočtu, loni v červnu přinášelo reportáže o Bodnarově synovi. Čtrnáctiletého chlapce televize čtyři dny v řadě osočovala z toho, že šikanuje spolužáky.
Co tomu předcházelo? Ombudsman zkritizoval způsob, jakým policie zadržela muže podezřelého z vraždy desetileté dívky. Bodnar si v atmosféře celospolečenského lynče proti pravděpodobnému vrahovi dovolil upozornit na to, že policie po použití chvatů odvedla polonahého bezbranného muže v poutech. Připomněl tak, že i člověk podezřelý z nejtěžšího zločinu má v civilizované společnosti zajištěná práva.
Splnil tak to, co je částí ombudsmanovy náplně práce zahrnující hlavně hájení práv občanů před státními orgány a jejich špatnou činností.
Pohrdání úřadem veřejného ochránce práv dává ale polská vláda najevo i jinak. Když ombudsman představoval parlamentu výroční zprávu, jednací sál byl skoro prázdný. Poslanec PiS s minulostí komunistického prokurátora zase Bodnarovi odebíral slovo při jednání parlamentního výboru. Mimochodem, onen poslanec je dnes už soudcem ústavního soudu.
Bodnarův mandát končí letos na podzim. Jisté je, že si polští konzervativci zkusí zvolit spolehlivého člověka. Pár ran náctiletým ho obtěžovat nemusí, rasismus by měl brát jako názor, stejně jako „zóny bez ideologie LGBT“, které vyhlašují polské obce a regiony, a je určitě potřeba, aby odmítal „diskriminační šílenství, jež zachvacuje společnost u nás i v celé Evropě“.
Jeden by snad i řekl, že by byl pro polské národní konzervativce ideálním kandidátem jistý český exposlanec za sociální demokracii. Jenže Stanislav Křeček už práci má.
