Článek
Zahraničně-bezpečnostní výbor Senátu tento týden doporučil vládě, aby předem vyloučila z připravovaného tendru na dostavbu nové jaderné elektrárny v Dukovanech zájemce, kteří „nerespektují suverenitu institucí České republiky, nejsou jejími spojenci nebo jednají v rozporu s jejími životními zájmy“.
Nežádoucí dodavatelé jsou – alespoň podle nezanedbatelné části současné politické reprezentace – Rusové a Číňané.
Už dříve vláda schválila dokumenty, které umožní vyloučit z obří jaderné zakázky ty dodavatele, kteří by znamenali pro stát bezpečnostní riziko.
Jenomže věc má háček.
Tendr na dodavatele bude vypisovat, řídit a vyhodnocovat polosoukromá firma ČEZ, kterou si vláda vybrala jako investora. A ČEZ se má podle zadání řídit ekonomickými kritérii.
„Jednoznačně bude zásadní hledisko ekonomické. Cena dodávky a další ekonomické vstupy, jako jsou provozní náklady po dobu životnosti elektrárny a podobně,“ potvrdil ještě včera mluvčí ČEZ Ladislav Kříž. O státně-bezpečnostních kritériích ani slovo. Není divu.
Pokud by ČEZ hned na začátku vyloučil ze soutěže nežádoucí hráče, zásadně by tím zúžil okruh možných dodavatelů. Ze hry by šel ruský Rosatom a čínská CGN, zůstal by jen severoamerický Westinghouse, francouzsko-japonský tandem EDF s Mitsubishi a korejská společnost KHNP.
Méně uchazečů znamená menší konkurenci, menší tlak na technickou kvalitu i cenu. Tedy ve výsledku ekonomicky méně výhodnou nabídku.
Pak je tu druhá varianta, k níž se zjevně schyluje: ČEZ bude hrát čtyři roky hru na férový tendr otevřený pro všechny. A pokud by v něm nedej bože vyhrála některá z nežádoucích firem, nechá na státu, aby nevítaného šampiona v samém závěru vyloučil.
Byl by to globální trapas: účast v tendru bude uchazeče stát řádově miliardy korun, které by vyhodil oknem. Ale což: Stát má mít při potvrzení vítěze poslední slovo, mezinárodní reputační debakl by tedy byl na něm.
Tahle situace čím dál víc ukazuje, v jak schizofrenní roli se ČEZ jako investor jaderného tendru ocitl. Je jako Werichova královna Koloběžka: oblečen neoblečen pořádá soutěž, která je obchodní neobchodní, politická nepolitická.
ČEZ to jako investor jaderného projektu nemá jednoduché. A jednoduché to s ním nemá ani stát, který si projekt objednal a který budoucí českou jaderku penězi daňových poplatníků také bude financovat.
Už rok se mezi polosoukromou obchodní společností v roli investora a vládou v roli zadavatele projektu jedná o tom, jak se mezi ně rozdělí rizika projektu. Jen dohoda o tom, že projekt bude financovat ze 30 procent svým kapitálem ČEZ a 70 procenty stát, se hledala řadu týdnů. A to je rozdělení investičních podílů v porovnání s jinými zádrhely celého vyjednávacího procesu vlastně detail.
Je to stát, kdo má v rukou klíčové nástroje k ovládání jaderného projektu. Především na něm závisí povolovací řízení a regulační podmínky. Právě byrokratické a administrativní procesy určí, jak dlouho se elektrárna bude stavět, a tedy i to, jak bude drahá.
Stát garantuje ČEZu, že z budoucí elektrárny bude vykupovat elektřinu za předem pevně stanovenou cenu. Stát na stavbu bude sám půjčovat peníze.
Pokud se podmínky přes všechny záruky změní tak, že projekt bude pro ČEZ prodělečný, stát jej od soukromé firmy převezme na sebe.
Stát si vyhrazuje právo veta při klíčových momentech celého přípravného procesu.
A konečně – je to stát, zastoupený politiky a úředníky, kdo musí celý tento model i všechny smlouvy vlády s ČEZem bod po bodu obhájit v Bruselu.
To všechno je logické: stavba nové velké jaderné elektrárny není klasický ekonomický projekt, který se dělá kvůli zisku. Jde o výsledek politického rozhodnutí, jehož cílem je zajistit Česku energetickou bezpečnost a umožnit zavírání fosilních elektráren.
Pak je ale otázka, jestli by nebylo logičtější a férovější, aby investorem jaderného projektu nebyla polostátní polosoukromá obchodní firma, jejímž hlavním smyslem je zvyšovat vlastní tržní hodnotu a generovat zisk. Nikoliv realizovat politická rozhodnutí.
ČEZ už jednou zkoušel zorganizovat na státní objednávku jaderný tendr, tehdy šlo o dostavbu Temelína. Jen v praxi ověřil, že se taková stavba podle zákona o veřejných zakázkách provádět nedá. Proto byla po krachu temelínské soutěže v roce 2014 na stole i varianta, že si příští jaderku postaví stát sám ve vlastní režii.
Nedošlo na to, investorem má být znovu ČEZ. Důsledkem jsou všechny zmiňované komplikace. Možná je to ale dobře. Dvousetkilometrovou dálnici D1 za 20 miliard korun opravuje státní Ředitelství silnic a dálnic sedmým rokem. Konec je v nedohlednu.
Jak by to asi dopadalo, kdyby obdobná státní firma stavěla minimálně desetkrát dražší jadernou elektrárnu? Kdyby měli ministerští úředníci nebo politici posuzovat nabídky jaderných korporací za stovky miliard korun? Jen právního poradce pro stavbu Dukovan vybírá ministerstvo průmyslu a obchodu už půldruhého roku a pořád ho nemá.
Ten jaderný běh královny Koloběžky je možná kuriózní, ale pro daňového poplatníka o trošku méně riskantní. O trošku. Svědčí ale bohužel o naprosté nevýkonnosti a neschopnosti státních institucí – ministerstev, jejich úřadů a lidí, kteří spravují naše společné peníze a zájmy.
