Článek
Česko nadále žije covidem-19, jehož původci je bohužel zcela ukradené, co se píše v kalendáři, a tak zatímco starý rok skončil a nový právě začal, epidemie v zemi se bez jakéhokoli sentimentu plynule zhoršuje. Lékaři v nemocnicích se znovu chystají na nejhorší, týdenní přírůstky hospitalizovaných jsou děsivé, opět platí zákaz poskytování odkladné péče a aktuální počty nakažených celkem jasně říkají, že bude hůř.
V takové situaci může působit až nepatřičně věnovat přehnanou pozornost novoročním projevům politických lídrů, ale to je jen první pohled. Na ten druhý lze televizní vystoupení Radka Vondráčka, Miloše Vystrčila a Andreje Babiše uvidět jako symptom závažného problému, jímž Česko čelící vážné krizi trpí velmi citelně, a to je pohrdání politickým řemeslem a jeho úpadek.
Politika jako řemeslo je v Česku pravidelně zostouzena už mnoho let. Andrej Babiš to jako vděčnou figuru do volebních kampaní nevymyslel, ale dá se říci, že to dotáhl k dokonalosti. Urážení lidí, kteří v politice takříkajíc vyrostli, jako jsou Marek Benda nebo Bohuslav Sobotka, bylo pro Babiše, který přece „vybudoval firmu“, jednou ze základních zbraní. Postupně se tak zrodil dnešní častý dojem, že politika má být jakýsi vedlejšák pro „experty“, kteří vynikají v jiných oborech. Jak chybný tento dojem je, se ukazuje právě v koronavirové krizi. V ní „experti“ stojící v čele ministerstev a pohrdající politikou zjišťují, že jsou bohužel experty na úplně jiné věci, než je řízení země a správa věcí veřejných.
Dobrý politik má vedle přehledu o potřebách a náladách společnosti a svých voličů dvě hlavní zbraně. Zbraní pro vnitřní boj na politické scéně jsou vyjednávací schopnosti. Zbraní navenek je projev.
„Milionům lidí, kultivovaných i nekultivovaných, dokázal Churchill svým rétorickým uměním zasít do srdce odvahu a probudit v nich přesvědčení, že dokážou odrazit nejhrozivější nebezpečí, jaké kdy poznali,“ napsal v knize Faktor Churchill o svém předchůdci dnešní britský premiér Boris Johnson. Ono je v té představě samozřejmě hodně patosu, ale nebylo by hezké, kdyby se i dnes někdo z českých politických lídrů přiblížil schopností „zasívat odvahu“ a „probudit přesvědčení“, že dokážeme čelit i hrozbě, jejíž rozměr stěží dohlédneme?
Novoroční projevy vysílané v celostátních televizích i rádiích by mohly být po úmorných deseti měsících pandemie dobrou příležitostí pro propracovaný a povzbudivý proslov. Je to přece jen jiný žánr než obvyklé tiskové konference nebo videa na Facebooku.
Bohužel pohrdání politikou vede celkem logicky k pohrdání jedním ze základních politických nástrojů, jímž je projev. Jenže pokud politik pohrdá politickým projevem a přistupuje k němu jako k jakési otravné nutnosti, pohrdá současně i adresáty projevu, tedy občany země. Přitom Babiše, Vystrčila ani Vondráčka k televiznímu vystupování na Nový rok nikdo nenutil, dokonce ani tradice ne. Vymysleli si ho sami, když novoroční vysílací čas i žánr kultivovaného státnického projevu vyklidil prezident Miloš Zeman. Přesto všichni tři působili, jako by v okamžiku přednášení projevů byli mnohem raději někde jinde.
Nutno podotknout, že obsahově byly všechny tři projevy v pořádku. Zazněly výzvy k jednotě a komunikaci napříč názorovými bublinami, rovněž důležitá podpora očkování, poděkování za úsilí v boji s virem. Premiér se dokonce dopustil jistého náznaku pokory a pochybností o vlastním postupu, až se při řeči zdálo, že je překvapený, co mu to jeho poradci do proslovu napsali.
Jenže to jsou všechno v podstatě jenom splněné povinnosti, slova, která sama o sobě nikoho nepřekvapí ani nepřivedou k zamyšlení, protože je vlastně nepředstavitelné, že by mohla zaznít nějaká jiná.
Tady je třeba ocenit Miloše Vystrčila, jehož projev se vedle těchto splněných povinností pokusil i o jistý ideový přesah. V něm přiměřeně rezonovala jeho stranická příslušnost, když mluvil o svobodě podnikání, i širší aktuální témata, když dodal do projevu trochu zeleného kontextu – virus využil jako vzkaz o malosti člověka proti silám přírody a o nutnosti přírodu respektovat a chránit. Tím svou řeč mírně vyzdvihl nad dvě konkurenční.
Kromě obsahu ovšem dobrý projev potřebuje také formu a na tomto poli vykrváceli všichni tři politici zcela svorně. Vondráček chtěl podle pouček z motivačních knih okořenit proslov citáty slavnějších a chytřejších osobností, ale nevěnoval tomu víc práce, než představoval náhodný výběr na Wikipedii z osvědčené dvojice Masaryk-Churchill. Ta snaha udělat dojem sečtělého státníka z toho čouhala jako sláma z bot. Rada „strč tam Masaryka, a budeš vypadat jako vzdělanec“ může fungovat u projevů na některých narozeninových oslavách. Tady to opravdu nezabralo.
Vystrčil rezignoval na čtecí zařízení, protože je prý nemá rád. Budiž, ale pak je třeba projev přizpůsobit tak, aby nahlížení do papírů působilo přirozené pauzy v toku a struktuře textu, což není lehké. Vystrčil se o to ani nepokusil, a tak celý projev nervózně těkal očima od kamery k papírům na stole a zpátky. Tím projev rozbil a učinil prakticky nesledovatelným.
Babišovy televizní projevy k národu jsou úplně samostatná kapitola. Premiérovi spolupracovníci, uvyklí spíše na prostředí sociálních sítí, se s nimi nijak nemažou, a tak Babiš v televizi za pracovním stolem z ničeho nic nejenom mluví úplně jinak než ve Sněmovně, na tiskových konferencích nebo na Facebooku, ale také úplně jinak myslí a řadí myšlenky a v boji se čtecím zařízením také jinak intonuje. Kdyby ty projevy četl školený herec s gumovou maskou Andreje Babiše na obličeji, působilo by to přirozeněji.
Sáhněme ještě jednou k Johnsonově knize o Winstonu Churchillovi: „Jeho proslovy, to rozhodně nebyl dravý proud výmluvnosti, která by se bez přípravy valila z přetékajícícho srdce. Churchillovy proslovy představovaly triumf námahy a příprav, během nichž se jednotlivá vyjádření měnila a brousila, jako si vlk v pohádce brousí jazýček.“
Žádný z ústavních činitelů, kteří cítí potřebu oblažit národ novoročním projevem, s žádným „triumfem námahy“ nepřišel. Ba co hůř, na námahu zjevně rezignovali i jejich spolupracovníci. Babiš, Vondráček i Vystrčil si ve větší či menší křeči odbyli práci, kterou na sebe sami uvalili, bez respektu k situaci, žánru, jazyku či tisíce let rozvíjenému umění rétoriky.
Ve Vystrčilově případě se zdá, že situace není beznadějná, protože Vystrčil se jako dlouholetý starosta a senátor nestydí za to, že je politik a straník. Ale čtecí zařízení bude nutnost.
Babiš a Vondráček z hnutí, jež je založeno na pohrdání politikou, samozřejmě dobrý politický projev dohromady dát nemohou. To je logický důsledek jejich výchozího přesvědčení. Paternalistické nabádání, to ano. Ale politický, nebo snad dokonce státnický projev ne.
Znamená to v dnešní situaci promarněnou příležitost. I když je potřeba uznat, že absence politických schopností a politického řemesla má v případě vládní politiky mnoho daleko vážnějších důsledků, než jsou dva mizerné televizní projevy.
