Článek
Napřed trochu zeširoka. O kanálu Dunaj – Odra – Labe jsem si myslel, že je to tak očividný omyl, že nemá cenu marnit čas kupením důvodů proč. Pokoušet se ho vyvracet slovy, to mi přišlo, jako bych měl v pracovní době polemizovat s tím, že Země je placatá.
Od té doby uplynulo několik let. Příležitost poznat, že jsem se mýlil, se bohatě naplnila.
Nic neusnulo, na nic se v tichosti nezapomnělo, naopak. O kanálu se naprosto vážně a fifty-fifty diskutuje: pro, nebo proti? Vznikla studie o třech tisících stran za 27 milionů korun. Průplav se chystá řešit vláda.
Abych si nevyčítal, že jsem opakoval stejnou chybu podruhé, řeknu několik slov k návrhu zákona o majetkových přiznáních novinářů. To je to samé v bledě modrém.
Očividný omyl. A než se nadějeme, mohl by se stát.
Čtyři poslanci KSČM tento týden navrhli, aby majetková přiznání pravidelně podávali i novináři České televize a Českého rozhlasu. Teď je odevzdávají – mají odevzdávat – například politici, napříště by k nim měli přibýt také „profesionální novináři České televize a Českého rozhlasu“.
To je také jediná věta zákona. Stručnost je jeho nepopiratelnou výhodou.
Dál už ale zakopáváme o samé překážky.
Ze všeho nejdřív se rozbliká jazyková kontrolka. Novináři mají být připojeni do paragrafu 2 odstavce 1, který vyjmenovává, kdo se rozumí „veřejným funkcionářem“. Ano, řekněme to rovnou: komunisté navrhují, aby novináři spadali mezi funkcionáře. Pomoc!
I kdyby kolegové tenhle zákrok přežili, pořád není jasné, kdo je to „profesionální novinář“. Což souvisí s tím, že není jasné, kdo je to „novinář“. Český právní řád definicí takového pojmu nedisponuje. Natož aby novináře uměl třídit na profesionály a amatéry.
Debata, jestli mezi profesionální novináře podle zákona o střetu zájmů patří či nepatří moderátoři zpráv o počasí, přenosoví technici, jazykoví korektoři nebo počítačoví grafici, jestli musí jít o kmenové zaměstnance nebo i o stálé a nestálé spolupracovníky, je tím pádem od začátku zatížena nesrozumitelností.
Srozumitelné naopak je, že autoři návrhu v nezkrotné pýše takové detaily pomíjejí. Veřejnoprávní televize a rozhlas politikům splývají se zpravodajstvím a publicistikou, a to zpravodajstvím a publicistikou o politice, a to nejlépe zpravodajstvím a publicistikou o české, tedy jejich politice. Na základě tohoto pojetí – které není vlastní jen KSČM – přistupují k hodnocení, jestli média pracují dobře nebo ne, i k tomu, jak je regulovat.
Česká televize a Český rozhlas samozřejmě jsou i večerníčky, četba na pokračování, filmy a úplně apolitická publicistika typu hobby magazíny a cestopisy, ale to politiky zase tak nebere.
Pokud autoři návrhu jdou po majetku, pardon, po majetkových přiznáních „profesionálních novinářů“, týká se to nejen parlamentních nebo investigativních reportérů, ale třeba i sportovních redaktorů. Od Studia Fotbal po rozhovory v mixzónách. Nadržují Spartě, nebo Slavii? A co kultura, není cinklá? Více v majetkových přiznáních!
Koho tam máme dál, AZ-kvíz? To asi ne. Černé ovce? To spíš. Rozhovory o vědě? No samo sebou. Všechnopárty? Je Karel Šíp profesionální novinář ve smyslu zákona, kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., zákon o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů? Zůstaňte s námi.
Jediným adekvátním východiskem z labyrintu by samozřejmě bylo, kdyby majetková přiznání podávali všichni, kdo ve veřejnoprávních médiích pracují. Adekvátním chápání jedince jako součásti pracovního kolektivu, o které se komunistický návrh opírá. Nic překvapivého.
Poslanci KSČM se podle důvodové zprávy domnívají, že majetková přiznání jsou v zájmu samotných novinářů a obou institucí. Jde prý o „obranu veřejnoprávních médií před častými podezřeními z neobjektivity jejich zpravodajství a publicistiky, či ze skryté a podprahové reklamy ve prospěch některých ekonomických, politických, kulturních, sportovních a dalších subjektů.“
Tuhle pozoruhodnou konstrukci by ale přiznávání majetku profesionálními novináři ani v nejmenším nenarušilo. Svá podezření z neobjektivity, natož skryté reklamy, by si podezřívající ponechali v klidu dál. Majetkové soupisy redaktorů a moderátorů by je naprosto nemohly uspokojit.
A co by se z nich asi tak dalo usoudit ohledně toho, jak novináři dělají svou práci?
Zákon o majetkových přiznáních novinářů je zbytečný a nedůstojný. Pro klid svědomí to budiž řečeno, i když pravděpodobnost, že ve sněmovně spadne pod stůl, naštěstí není malá.
