Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Všeobecně známý bonmot říká, že kdo není schopen poučit se z vlastní historie, bude nucen si ji zopakovat. Má se přitom obvykle zato, že jde o negativní dynamiku, která určitý národ nebo jednotlivce donutí – pro jejich zabedněnost – vydat se znovu na cestu, která už v minulosti přinesla trápení a zklamání.
Nyní se ale zdá, že by opakování historie mohlo přinést spíše dobré zprávy. Jakkoli komentátoři množství stran spojených v budoucí koalici považují za nejslabší místo nadcházejícího vládnutí a tvrdí, že tolik stran v koalici jsme ještě neměli, tak je třeba říct, že měli. A že to bylo období v českých dějinách, o němž panuje všeobecné povědomí jako o tom nejlepším.
Z krize po první světové válce vyváděla tehdejší Československo takzvaná Pětka. Pětice lídrů tehdejších nejsilnějších politických stran, které dlouhodobě tvořily širokou vládní koalici. Pětka vznikla v roce 1921 a spojili se v ní Alois Rašín za národní demokraty, Rudolf Bechyně za sociální demokraty, Jan Šrámek za lidovce, Jiří Stříbrný na národní socialisty a především Antonín Švehla za agrárníky.
A tahle Pětka se scházela za zavřenými dveřmi a uzavírala kompromisy. Velice efektivně. Agrárníci například nakonec souhlasili se zabráním veškeré půdy nad 150 hektarů ve prospěch pozemkové reformy, která měla předat půdu bezzemkům. Tato půda šla přímo na úkor voličské základny agrárníků. Sociální demokraté zase ustoupili od svých plánů vytvářet na zabrané půdě zemědělská družstva ve společenském vlastnictví po vzoru sovětského Ruska. Nakonec za tento kompromis zaplatili ztrátou levicového křídla, které se odtrhlo a založilo – ano, letos je tomu sto let! – Komunistickou stranu. Komunisté v Pětce zastoupeni nebyli, a tak na združstevňování došlo až o čtvrtstoletí později – a násilím.
Pětka tehdy také vzala trumfy z rukou prezidentu Masarykovi, který rád vstupoval do politických věcí a ovlivňoval je – zdaleka ne vždy k libosti politických lídrů. Členové Pětky měli raději své metody. Třeba Antonín Švehla, který jako dlouholetý premiér proslul tím, že u jednacího stolu dokázal i přímé oponenty v té nebo oné otázce přimět ke kompromisu.
Měl na to jednoduchou fintu. V jednací místnosti nechal servírovat čaj a jiné močopudné nápoje v takovém množství, že rychle odběhnout bylo brzy nezbytností. Jenomže Švehla zároveň zamkl dveře a řekl: Pánové, dokud se nedohodneme, nikdo odsud neodejde. Dohoda pak byla rychle na světě.
Tito pánové se zkrátka dokázali dohodnout na zásadních krocích a zákonech ještě předtím, než jejich poslanci přišli na jednání do Sněmovny. A dokázali své slovo dodržet. Samozřejmě i Pětka měla svá úskalí. Především se z politiky stalo kupčení s hlasy a z některých zákonů také „kompromisní“ paskvily. Třeba ta pozemková reforma nedopadla vůbec ve prospěch bezzemků a státní rozpočet – aby se vyhovělo všem ministrům – měl rok od roku vyšší deficity a rostly státní dluhy.
Ale díky této Pětce se také o Československu mluvilo jako o ostrovu demokracie v rozbouřené střední Evropě a my všichni máme nějaké hluboko zakořeněné povědomí o tom, že na první republiku a její úspěchy můžeme být hrdí.
Jistě, každá historická analogie kulhá. Za 100 let se změnily Čechy, Češi i jejich politická reprezentace. Na politické scéně zůstali z původní Pětky pouze lidovci. Přesto se nová Pětka zrodila. A první dny po volbách naznačují, že je i v této nové Pětce dost vůle k jednání až do nalezení kompromisu. A snad i dost prozíravosti nenechat se chytit do pasti toho slavného junktimování nebo chcete-li vytloukání klínu klínem a obchodování s hlasy. Tak snad ledviny pěti dosud opozičních lídrů nebudou muset být obětovány pro dobro vlasti. Práce budou mít opravdu hodně.
