Článek
Úplně nejzbytečnější debata, kterou lze v danou chvíli vést, se zabývá tím, kdo za konec nouzového stavu může. Je příznačné, že právě to se stává nejčastější náplní politických vystoupení datovaných od čtvrtečního večera dál.
Vláda s Hradem v zádech nadává na opozici, která prý nezodpovědně hazarduje s fungováním země v pandemii kvůli předvolebním bodům, zatímco opozice nadává na vládu, která prý není schopná dojednat jakoukoli dohodu. Pozoruhodné na tom sporu je, že pravdu mají obě strany. Andrej Babiš prokázal svou naprostou politickou nekompetenci, zatímco opozice nedokázala překročit vlastní stín a důležitější než bezprostřední situace v zemi pro ni ve chvíli jednání bylo zachování vlastní tváře. Tečka. Víc není potřeba se otázce viny věnovat, protože podstatný je výsledek. Ten je strašidelný.
Česko je v situaci, kdy se chystá nastoupit do čtvrté vlny pandemie, aniž se dokázalo sebeméně oklepat z té třetí. Zdravotnictví je na hranici kolapsu. V mnoha oblastech země už pracuje s rozdělováním nedostatkových léčebných kapacit podle pravidel medicíny katastrof.
Když dojde k běžné dopravní nehodě se dvěma vážně zraněnými, dostanou se do nemocnice obvykle oba včas. Když dojde k velkému dopravnímu, například železničnímu neštěstí, záchranáři prostě nemají dost místa ve vrtulnících, aby dokázali naráz zachránit všechny nejvážněji zraněné. Proto jsou školeni vybírat ty, kteří mají lepší perspektivu přežití. Česko je dnes z hlediska nemocniční péče blízko situaci, jako by k železničnímu neštěstí došlo na celém území republiky současně.
To není přehnaná katastrofická vize, to je oficiálně pojmenovaný stav. V lednovém stanovisku odborné České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně se píše o „extrémní zátěži systému akutní lůžkové péče“. „Současná reálná situace poskytování akutní lůžkové péče naplňuje ve většině nemocnic charakteristiku stavu nedostatku vzácných zdrojů,“ uvádí se dále. A také: „Pro udržení co největšího možného rozsahu zdravotní péče u co nejvyššího počtu potřebných pacientů je snížení obvyklých organizačních, ošetřovatelských nebo diagnosticko-léčebných standardů nezbytné.“
To je situace, v níž se nyní zdravotnictví nachází, zatímco počty nakažených rostou – za posledních sedm dní mělo pozitivní test o 7,3 procenta lidí víc než za předchozí stejně dlouhé období.
Co je v takové situaci rozumné udělat? Nejspíš hledat nějaké chytré nástroje, jimiž by se šíření nákazy podařilo výrazně omezit a přibrzdit. Co v takové situaci udělali poslanci? Rozkopali dosavadní systém boje s epidemií, nasměrovali republiku k „divokému rozvolnění“ a sázejí na to, že během tří dnů se najde za nouzový stav odpovídající náhrada.
Vládě lze právem vyčítat, že ignorovala zjevný fakt, že dosavadní řízení pandemie v nouzovém stavu je neudržitelné. Dávno měly existovat plány i zákony, jimiž by bylo možné zcela nevyhovující nouzový stav nahradit. Času na to bylo opravdu dost. Že podpora Sněmovny pro neustálé prodlužování nouzového stavu povážlivě křehne, bylo patrné nejpozději od prosince, ale spíš už mnohem dřív. Jenomže potřebná legislativa prostě schválená není. Bude se teprve teď – pod brutálním tlakem – horkou jehlou šít ve stejné legislativní dílně, která ani na tři pokusy nedokázala sepsat mimořádné opatření, jež by zakázalo prodej alkoholu z okénka. Ale zato obohatila českou pandemickou zkušenost o světový unikát – kelímek s kávou v pytlíku. To se opravdu máme na co těšit.
Ty vole, fakt je to pravda. Takhle se teď prodává kafe v centru Prahy. Pískej konec!!!! pic.twitter.com/j7GfopMUui
— Jindřich Šídlo (@jindrichsidlo) December 11, 2020
Namísto rozvah nad přibrzděním pandemie novými nástroji nás tedy čekají přinejmenším dva tři týdny složitého flikování celostátních a krajských opatření, která by v kombinaci měla proti epidemii alespoň stejnou sílu jako ta dosavadní plošná. Jenže jak jasně ukazují čísla, ani dosavadní opatření nebyla a nejsou dostatečná, jejich dodržování kulhá na obě nohy a postupné šíření takzvané britské mutace koronaviru jejich nedostatečnost jenom zvýrazňuje.
Vláda svou nemohoucností, legislativní leností a neschopností vyjednávat dovedla Česko na samý okraj propasti. A opozice ve čtvrtek neodolala pokušení do země v této situaci nevybíravě strčit. Nezastavily ji úpěnlivé prosby lékařů, hejtmanů a starostů, lidí, kteří na rozdíl od poslanců důsledky ukončení nouzového stavu v příštích týdnech tvrdě pocítí na vlastní kůži.
V zásadě jsou před námi dva scénáře. V jednom pojme významná část lidí konec nouzového stavu jako výzvu k „rozvolnění“. Pád zákazu shromažďování či nočního vycházení se může stát výzvou k hojnějšímu pořádání domácích večírků či jiných dlouho odkládaných setkání. Naplní-li se tento scénář, dojde během dvou tří týdnů v nemocnicích k nevyhnutelné katastrofě.
Druhá možnost je, že lidé, kteří nechtěli dodržovat dosavadní opatření, už je beztak nedodržovali (najít otevřenou hospodu nedalo zase tak moc práce a zákazy shromažďování a vycházení se vymáhaly málo nebo vůbec), zatímco lidé, kteří se platnými opatřeními řídili, tak nečinili kvůli nouzovému stavu, ale proto, že to považovali za rozumné. Pak by konec celoplošných pravidel asi neznamenal okamžité zhoršení situace.
Jak pravděpodobné tyto scénáře jsou, nevíme, přesvědčivá data k tomu chybí. Třeba skutečně převáží osobní zodpovědnost každého jednotlivce, který si dokáže správně vyhodnotit epidemická rizika svého jednání. Ale možná taky ne. Především ale ani jeden ze scénářů nevede ke zlepšení epidemické situace v horizontu nejbližších dnů. Což je to jediné, co by Česko v danou chvíli skutečně zoufale potřebovalo.
Jisté je, že se ukončením nouzového stavu bez odpovídající náhrady řítíme do sociálního experimentu. A každý experiment se může zvrtnout. A jestli se zvrtne tenhle, bude to znamenat nápor na nemocnice, které nemají žádnou rezervní kapacitu na jeho zvládnutí. V tom spočívá hlavní nezodpovědnost „experimentátorů“, kteří konání tohoto pokusu na obyvatelstvu připustili, jakkoli mohou být jejich motivace pochopitelné. Neschopnost vlády vyjednávat a neschopnost opozice překročit vlastní stín vystavily republiku velkému a smrtícímu riziku.
Možná ho lze ještě odvrátit, ale zcela stoprocentně tomu nepomůže přehazování odpovědnosti z vlády na opozici a zpátky. Co se stane v příštích třech dnech a v prvních dnech bez nouzového stavu, bez nadsázky rozhodne o tom, s jak velkými ztrátami na životech Česko z covidové pandemie vyjde. Nic menšího už dnes v sázce není.