Článek
Kauza (ex)poslance Dominika Feriho v české společnosti znovu otevřela citlivé téma sexuálního násilí a na sociálních sítích jsou v posledních dnech ze všech stran slyšet hádky neobvyklé intenzity. Kdo má vlastně pravdu a komu věřit? Jak se kdo měl zachovat? A hlavně – jak se mají ženy chovat v budoucnu, aby se sexuálnímu násilí vyhnuly? (Pozn. aut.: A co řekneme mužům, jak se mají chovat oni, hm?) Nemůžou si za to ty holky vlastně tak trochu samy? „Setkal jsem se se situací, kdy mi slečna řekla „ne“, ale myslela tím „víc se snaž“, a dokonce to i zpětně přiznala“. Jak se v tom tedy všichni sakra máme vyznat?
Komentář si můžete poslechnout také v audioverzi.
V těchto debatách chybí větší zamyšlení se nad tím, jak hluboké má sexuální násilí kořeny ve společnosti a čím konkrétně můžeme přispět ke kultivaci mezilidských vztahů tak, aby hulvátské chování při „námluvách“ přestalo být normou.
Není se čemu divit, že mnoho ženských obětí sexuálního násilí dál udržuje kontakt (včetně toho sexuálního) s muži, kteří se na nich násilí dopustili – vždyť je od malička učíme, že žena má přece být dobývána, má být především cudná. „Správná dáma“ se totiž o sexu moc nebaví, není z podstaty sexuální bytost, i proto se o ženě často říká, že muži „dala“, jako by sex byl něco, o co správný muž musí bojovat a co po zásluze (tedy milostivě) „dostane“.
Tím pádem nepřekvapí, že případy, kdy mladé ženy necítí stud při konverzaci o sexuálních tématech (včetně toho, co je bezpečný sex z hlediska konsenzu) jsou ve většinové společnosti spíše výjimkou. I proto mladá nezkušená žena může mít problém rozeznat, jestli hrubší chování (a například roztržené silonky) je ještě akceptovatelné, nebo je už za čarou.
Na druhé straně pak z mužů děláme „zvířátka“, která nedokáží kontrolovat své pudy, a tím pádem bychom měli přivřít oči a nechat jim určité odrzlejší chování projít. Mladé chlapce učíme, že bez určité dávky agrese to v životě nejde, mají být hlavně silní, cílevědomí, ve všem vždycky nejlepší, neměli by váhat, a jakmile byť jednou ukážou, že někde mají citlivější místo, už jsou přecitlivělé padavky a „chovají se jak holka“, což se bere jako potupa.
Nechápejte mě špatně, chtít ve svém životě být úspěšný a patřit k těm nejlepším rozhodně není nijak špatný cíl. Pakliže ale žijete většinu svého života v prostředí, kde prostě MUSÍTE mít úspěch, protože jinak jste mezi vrstevníky totálně odepsaní, jak se potom vypořádáte s neúspěchem ve formě odmítnutí od někoho, s kým chcete navázat sexuální a/nebo partnerský vztah?
Kam tím mířím: Jeden z důvodů, proč se sexuální násilí děje tak, jak se děje, představují stereotypy, ve kterých jsou jednotlivci v naší společnosti bohužel stále ještě vychováváni. A přestože od příběhů ze školky typu „Maruško, nebreč, on tě beztak praštil jen proto, že se mu líbíš a chce si s tebou hrát na pískovišti,“ zpravidla vede ještě hodně dlouhá cesta až ke znásilnění (a vždycky se z ní dá sejít), mnohdy ale může být i o dost kratší, než jsme ochotni si připustit.
Jak z této pasti tedy ven? Daniel Zeman už řešení krátce nastínil ve svém komentáři, základem je sexuální výchova a vztahová osvěta nejen ve školách, ale i v rodinách. A já si dovolím doplnit, že i školkové dítě už musí vědět, že jeho/její tělo patří jen a pouze jemu/jí a že doteky na určitých místech mohou mít i jiný kontext, než jaký obyčejné pohlazení obvykle mívá. Každý teenager a teenagerka začínající se sexuálním životem by měl/a umět alespoň na základní úrovni komunikovat o tom, co chce, a co ne; nebo minimálně dokázat na rovinu říci: „tohle je mi příjemné… a tohle mi příjemné není“ a dokázat trvat na tom, že takto prostě ne.
Výchova bez stereotypů by v nejlepším případě měla dokázat odbourat i mýty, o kterých se mluví snad ještě méně často než o těch již zmiňovaných – například, že chlap opravdu nemusí mít chuť na sex neustále nebo že když žena k sexu přistupuje sebevědomě a záleží jí na jejím prožitku, není to kvůli tomu, že už měla v životě hodně partnerů, tudíž je „děvka“.
I proto je zcela zásadní vést ke zdravému sebevědomí opravdu každého – chlapce i dívky – a zdůrazňovat, jak je důležité chovat se k druhým s respektem, naprosto bez ohledu na to, jakého jsou pohlaví. To možná zní až banálně nebo samozřejmě, každopádně dokud budou kluci stále vychováváni k tomu, aby byli ti „správní chlapáci“ a holky vnímány jako „křehké květinky“, dynamika jejich vztahů bude nastavena už od útlého věku a v průběhu let se bude cementovat víc a víc; pokud jako společnost nepodnikneme aktivní kroky k tomu, abychom tyto stereotypy zbořili.
Zároveň je důležité mít na paměti, že každý a každá z nás se někdy ocitne v situaci, kdy má nad druhým člověkem navrch, ať už fyzicky nebo psychicky. Je ale naprosto zásadní toho nezneužívat. Jak tuto hranici nastavit? Zkusme si představit sami sebe v pozici toho „slabšího“. Je možné, že to, co druhému chceme udělat, by se nám osobně na jeho místě (a ve stejné situaci) rozhodně nelíbilo? V tom případě se přímo nabízí otázka – co nás vede k tomu, abychom se tak chovali k druhým my samotní?
