Článek
Vláda schválila návrh zákona o evidenci skutečných majitelů. Ministerstvo spravedlnosti do návrhu propašovalo výjimku, která by nyní pomohla především českému premiérovi s jeho střetem zájmů. Kritika se valila ze všech stran. Andrej Babiš znovu tvrdil, že s tím nemá nic společného, je mu to úplně jedno a všechno je to lež.
Do toho Evropská komise neustále tvrdí, že Andrej Babiš je ve střetu zájmů. Česká republika ovšem komisi žaluje a politici na všech úrovních prý kritizují premiéra jen proto, že nemají jiný program než antiBabiš. A vůbec je to všechno jenom kampaň pár pomatených jedinců. Člověk by se v tom snadno ztratil. Tak jak je to doopravdy?
Evropská směrnice proti praní špinavých peněz a financování terorismu byla v roce 2018 už popáté novelizována. Mimo jiné vyžaduje, aby již zavedené rejstříky skutečných majitelů byly veřejné, což ještě předchozí novela nijak neupravovala. Současně nová verze směrnice upřesnila definici skutečného majitele. Reflektovala i výklad předchozí směrnice a také výklady mezinárodních organizací, jako jsou Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nebo Financial Action Task Force (FATF). Jasně také vytyčila, kdo je skutečným majitelem svěřenských fondů.
A právě na tomto místě nemluví český premiér pravdu, když tvrdí, že se ho to netýká. Sama definice totiž nově přímo určuje, že skutečným majitelem svěřenského fondu by byla jakákoli osoba v postavení zakladatele, svěřenského správce, obmyšleného či osoby, která dohlíží na fungování fondu. A Andrej Babiš by spadal hned do dvou kolonek, neboť ve svých dvou svěřenských fondech figuruje jako zakladatel a obmyšlený. Jaké by to mělo následky? Žádné veřejné zakázky, žádné dotace, žádné investiční pobídky pro Agrofert – alespoň dokud je Babiš premiérem či ministrem. Budoucnosti Agrofertu, a tedy i samotného Babiše, se tedy celá věc týká zcela bytostně.
Až dosud se totiž zkoumalo, kdo má fakticky na chování fondu vliv, takže existoval určitý prostor na lavírování a mlžení o tom, kdo vliv skutečně uplatňuje. V tomto ohledu nová směrnice výklad zásadně zjednodušuje, protože stejně jako zmíněné mezinárodní organizace došla k tomu, že kdokoliv v uvedených rolích nutně uplatňuje svůj vliv na svěřenský fond a na osoby zastávající definované role je tedy nutné hledět jako na skutečné majitele.
Hrátky s transpozicí
Tady ale přichází na řadu české Ministerstvo spravedlnosti. Ano, mohlo pouze takzvaně transponovat evropskou směrnici, ale rozhodlo se jinak. A tak zatímco směrnice udává, že kdykoli uvidíte svěřenský fond, máte se ptát po lidech v oněch čtyřech klíčových rolích, česká transpozice navrhuje, aby se tento přístup uplatnil pouze na svěřenský fond, který nevlastní žádnou firmu. Pokud fond firmu vlastní, nepoužije se při zjišťování skutečného majitele firmy postup udaný směrnicí, ale provede se cimrmanovský „krok stranou“ a bude se zjišťovat, kdo má na firmu reálný vliv. Takže pokud zcela ovládáte svěřenský fond, z pohledu českého Ministerstva spravedlnosti to vůbec nemusí znamenat, že byste ovládali firmu, která je do fondu vložená.
Vkrádá se samozřejmě úvaha, že i v takovém případě přece musíme dojít ke stejnému výsledku – ať už bychom hledali skutečného majitele podle určených rolí, anebo podle faktického vlivu. Jenže chyba lávky. Důkazem budiž současný stav: státní správa dnes prakticky zapírá, že by Babiš-podnikatel byl jakkoli spojen s Agrofertem.
Přitom jako obmyšlený je právě on tím, kdo jako jediný může ukončit fungování obou fondů. Jako obmyšlený má z fondů také ekonomický profit. Jako k zakladateli k němu podle zákona musejí být svěřenští správci loajální. A přesto přese všechno vykazuje státní správa podivuhodnou selektivní slepotu. Snaží se tvářit, že žádný střet zájmů není nikde k vidění a hodlá bránit zájmy jednoho podnikatele až do úplného roztrhání úřednického slibu.
Ale pokud tedy premiér opravdu žádný střet zájmů nemá, proč chodí během zasedání vlády při projednávání podobných bodů za dveře?
Reklama na svěřenský fond
Nicméně do budoucna by v případě přijetí tohoto návrhu vlastně vůbec nešlo jen o současného premiéra a jeho kauzy. Především by se jednalo o zavedení zásadního korupčního nástroje pro kohokoli, kdo by se chtěl skrýt před zadavateli veřejných zakázek a poskytovateli dotací či dalších zdrojů z veřejných financí. Ministerstvo spravedlnosti si ale očividně hodlá stát za svým. Na výjimku jsme v Transparency International upozornili už v lednu. Ministerstvo ovšem na několik měsíců bravurně zahrálo mrtvého brouka. A pak ve vrcholném projevu arogance přinesla sama ministryně nezměněný návrh zákona na vládu, která ji silou většiny hnutí ANO spolehlivě schválila.
Všechno by to mohla být jen taková tragikomická historka, jenže současný vývoj má mnohem závažnější úskalí. Pokud by tento filištínský návrh nakonec nějakým zázrakem prošel, stačilo by komukoli založit si svěřenský fond, dát si do něj své firmy a voila – státní správa na vás nemůže, i kdybyste nakrásně splňovali všechny důvody, proč vás k veřejným rozpočtům nepustit ani omylem. Taková velmi povedená reklama na institut svěřenského fondu.
Bohužel je tento případ další ilustrací širšího přístupu: pravidla se nepromyšleně ohýbají, aby přinesla aktuální prospěch úzké skupině lidí. A nebere se v potaz jejich potenciální zneužitelnost do budoucna.
Všimli jste si například, že Státní zemědělský intervenční fond, jedna z platebních autorit, si začal pohrávat s myšlenkou, co se stane, když se bude zákon o střetu zájmů vykládat maximálně formalisticky? Protože fond teoreticky nerozděluje prostředky podle rozpočtových pravidel, tak prý vlastně není ani povinen zkoumat, zda uchazeč o dotaci náhodou není ve střetu zájmů. Nebo onen pokus o novelizaci zákona o veřejných zakázkách, který by dovolil hodit za hlavu jakékoli regulační mechanismy, takže za státní peníze by se mohlo nakupovat od kohokoliv za cokoliv.
Nejde o Babiše, ale o veřejné peníze
V Transparency International dlouhodobě upozorňujeme na dva trendy, které se v Česku vyskytují. Jedním je state capture, tedy kořistění státu, což můžeme pozorovat na některých návrzích zákonů včetně onoho výše rozebraného, na personálních výměnách na strategických postech či na téměř křižácké snaze odrazit jakoukoli kritiku, která by směřovala na vládní nerespektování pravidel a zákonů.
Druhým trendem je změna používaných forem korupce. Napěchované igelitky musely ustoupit, teď hraje prim šedá zóna klientelismu, zneužívání pravomocí nebo střet zájmů. A vše se ukazuje i na tomto případě vládního návrhu zákona.
Nebezpečí do budoucna je jasné. Babišův střet zájmů bude dříve nebo později vyřešen. Ale podobná zadní vrátka v legislativě zůstanou. Začíná se rozpadat křehce nastavený systém, který měl alespoň částečně bránit Česko proti větším či menším nájezdníkům na peníze daňových poplatníků. A rozpadá se kvůli úporné snaze části státního aparátu umožnit premiérovi být zároveň podnikatelem navzdory všem pravidlům. A až přijde nový premiér, s překvapením zjistíme, že nezbyla žádná opatření, která by zaručila, že naše peníze skončí tam, kde jsou skutečně potřeba.
